Jirka Jeřábek: Deník mladého muže

Yorkshirksý podzim

2007-11-14T22:33:00.001Z

Yorkshirský podzim

Whitby

2007-11-09T15:53:00.000Z

Týden po výletu do okolí Marsdenu jsem se s Maruškou a Míšou, které studují na Leeds Metropolitan University v rámci výměnného programu Erasmus, vypravil do Whitby, které jsem už dlouho toužil vidět.

Whitby je malé přístavní městečko na východním pobřeží, severně od Scarborough. Whitby je Angličany často opěvované pro svůj romantický ráz, čemuž můžu nyní po absolvování výletu směle přisvědčit. Pokud jste náhodou četli Drákulu od Brama Stokera, jistě víte, že městečko Whitby v románu sehrálo úlohu „překladiště“ vampýrových rakví a také místo jeho dočasného odpočinku v kostele Sv. Marie. Bram Stoker se údajně právě zde k sepsání Drákuly inspiroval a musím říct, že zamračené počasí, divoké vlnobití na moři, ruiny kláštera na skalisku nad mořem a ztemnělý interiér kostela Sv. Marie málem inspirovalo i mne :-)

Ještě bych nerad zapomenul na HM Bark Endeavour, loď kapitána Cooka, který právě z Whitby vyrazil na svou plavbu po světových oceánech a jejíž funkční model stojí ve Whitby v přístavu.

Do Whitby jsme vyrazili z autobusového nádraží v Leeds a i když bylo plánováno, že na výlet nás pojede více, nakonec jsme se na cestu vypravili ve třech. Cesta trvala asi 3 hodiny a zpáteční lístek (cca 11 Liber) sloužil zároveň jako slevový kupón pro vstup do zbořeného opatství.

Když jsme dorazili do Whitby, jemně mrholilo, v infformačním centru jsme naplánovali nejlepší trasu po místních pamětihodnostech a vyrazili na obhlídku. Bezprostředně v centru jsme chvíli obdivovali a fotili Cookovu plachetnici a pak malebnými uličkami starého města (jehož rozloha byla spíše titěrná) se vypravili na útes nad Whitby. Postupně se nám otevíral pohled na rozbouřené moře, vlny se tříštily o dlouhé molo a ty největší mohly dosahovat výšky kolem tří metrů.

Na kopečku nad městem jsme si prohlédli kostelík Sv. Marie, kde se odehrává část Drákuly a přilehlý hřbitov, který vypadal proti zatažené obloze a s tříštícím se příbojem v pozadí dost strašidelně.

Rozbořený klášter nad Whitby působil impozantně. Sice zdaleka nedosahoval rozlohy a členitosti kláštera, který je v Leeds v Kirkstallu, ale scenérie na útesu nad mořem mu dodávala tu správnou nezaměnitelnou atmosféru.

Pořádně vymrzlí a hladoví jsme se zastavili na čaj, snědli svačinky a pokračovali po molu až na jeho konec, kde jsme se chvíli kochali výhledem na moře. Potom jsme už jen prošli podél pobřeží, zastavili se u Cookova památníku (na hlavě mu téměř celou dobu seděl ohromný racek) a sledovali západ slunce nad obzorem.

Výlet do Whitby se opravdu vydařil a rozhodně doporučuji všem, kteří váhají, které místo na východním pobřeží Yorkshiru navštívit, aby to bylo právě Whitby.

Marsden

2007-11-03T15:57:00.000Z

Marsden je vesnička kousek od Yorkshirského města Huddersfieldu, ležící v severním cípu Peak Districtu, proslavená mimo jiné pivovarskou hospodou, kde se čepuje vynikající (na anglické poměry) marsdenské pivo.

Sám bych se do Marsdenu asi nevypravil – jednak jsem netušil, že nějaký Marsden vůbec existuje a krom toho jsem už v Peak Districtu letos jednou byl.

Ale kamarádka Maruška mi nabídla účast (respektive jsem svou účast nabídl já) na celodenním výletě, pořádaném univerzitním turistickým klubem.

Výlet byl nenáročný, počasí fantastické. Bylo teplo, svítilo sluníčko, modrá obloha a perfektní nálada:o) Nemá smysl popisovat cestu přes zelené kopečky Peak Districtu, poseté tu a tam většími či menšími jezírky. Tradiční trasa, kterou univerzitní turistický klub prochází každoročně v zimním i letním semestru obsáhla v podstatě vše, co může být od Peak Districtu očekáváno, snad až na všudypřítomné zídky a ovce, typické pro krajinu kolem Castletonu nebo pro krasové Yorkshire Dales. Musím se ale přiznat, že krajina jižnější části Peak Districtu se mi líbila více a kdybych si měl vybrat, kam se vrátím, nejspíše to bude právě Castleton.

Na výletě jsem se seznámil s několika prima lidmi, Míšou, Maruščinou kamarádkou, Catryn a několika dalšími anglickými i zahraničními studenty. Zábava rozhodně nevázla a zakončení výletu v Marsdenské pivnici nemělo chybu.

No shame, no blame, no crime.

2007-10-14T20:55:00.000+01:00

Manchester Pride 2007

Katedrála

2007-10-06T17:49:00.000+01:00

Opět Liverpool.

Když jsem v liverpoolské anglikánské katedrále (už si nepamatuju, komu je zasvěcena) našel takový ten stoleček se svícny, hromadou písku a spoustou hořících světýlek, už jsem v duchu viděl výslednou fotku :o)

Fotoblogování

2007-10-05T19:17:00.001+01:00

Prokletí Černé Perly ;-), Liverpool, 7. září 2007

Na disku se mi rozmnožily (patrně pučením) fotografie, které jsem NEumístil na svou webovou fotogalerii, protože jsem je chtěl využít pro jakýsi vyšší účel. Až teprve má sestra mi připomněla, jak je to absurdní, fotit do šuplíku:
Jiřík: už jsi viděla mé nové fotky z Liverpoolu?
Yerjaa: ano.
Jiřík: Ale ty nejlepší jsem tam nenahrál!
Yerjaa: Schováváš si je, aby ses z nich mohl radovat jen ty sám?
...

No co vám budu povídat, došlo mi, že když už mám na disku tolik hezkých (nebo alespoň podivných) fotek, MUSÍM se s vámi podělit. Proto jsem na svém blogu dneškem založil novou sekci "fotoblog."

V případě, že byste rádi filtrovali obsah mého blogu, použijte nabídku "kategorie" v levém sloupci.

P.S.: Všem příznivcům a nedočkavým čtenářům slibuji, že články od července do září doplním co nejdříve. A že je o čem psát! :o)

Liverpool

2007-09-15T15:59:00.000+01:00

Liverpool jsem toužil vidět už dlouho – nejen kvůli slavné i neslavné historii města, spojené s obchodem s otroky, Titanicem a Beatles, ale také protože už to bylo nějaký ten pátek, co jsem viděl naposledy moře. Jedno z měst, kde začala průmyslová revoluce a také místo, kde byla v druhé polovině 20. století nejvyšší nezaměstnanost v Anglii – kontrast zašlé prosperity, chudoby a nyní zvolna rostoucí metropole kultury.
Krom toho pro mne byly velkým lákadlem opravdu velké lodě, tedy tankery a kontejnerové přepravníky a vůbec všechna ta plavidla úctyhodných rozměrů, která mělá být v liverpoolském přístavu k vidění.

Vyrazil jsem v sobotu brzy ráno, zpáteční lístek s National Expressem vyšel na 11 Liber, takže paráda. Projížděl jsme už známou trasou přes Manchester po dálnici M62 a za dvě hodiny jsem vystupoval na liverpoolském autobusáku. Cestou jsem přelouskal průvode městem, tudíž jsme měl jasno, kam zamířit. Na mapce jsem se zorientoval vcelku snadno a ponořil se do liverpoolských ulic.

Liverpool má bohatou kulturní scénu a patrně i proto bylo vyhlášeno evropským městem kultury 2008. Už v předstihu, tedy letos na podzim, bylo možné sledovat nejrůznější vystoupení a kulturní události, a já byl svědkem vystoupení bubenické kapely z Francie. Bubnovaly především holky, i když pár bubnujících klučinů jsem taky koutkem oka zahlédl, leč těm jsem příliš pozornost nevěnoval ;-). Více, než půvaby do rytmu se vlnících slečen mne ale uchvátil rytmus, něco podobného jsem zatím fakticky ještě neslyšel.
Chvilku jsem si užíval a poté vyrazil k řece Mersey, v jejímž ústí Liverpool leží.

Cestou přes centrum jsem se zastavil na rychlý oběd a pak se už kochal Albertovými Doky, největším celistvým uskupením budov chráněných UNESCO ve Velké Británii – původně skladišti z červených cihel v typické anglické industriální architektuře, dnes přeměněné na stylové galerie a muzea.

Od komplexu Albertových Doků právě startoval závod Clipper around the world, čili klipper okolo světa – fascinovaně jsem si prohlížel malé, štíhlé plachetnice, schopné bezpečně sjíždět vlny velikosti panelového domu.

Od Albertových Doků jsem vyrazil na prohlídku slavných Tří Grácii, asi nejznámějších Liverpoolských staveb, které dodávají nábřeží nezaměnitelnou tvář. V okolí se bohužel horečnatě stavělo, takže prostor pro procházkly kolem řeky byl značně omezen.

No a pak jsem se pošetile vypravil pěšky do liverpoolského přístavu na ty fakt velké lodě. Procházel jsem okrajovou částí města, opravené budovy vystřídaly omšelé obrovské staré kamenné skladiště, rozbité doky a postapokalypticky vyhlížející rozsáhlé tovární bloky více než 150 let staré. Připadal jsem si jako v jiném světě, bylo opravdu zvláštní mít na dosah tu zpráchnivělou zašlou slávu viktoriánských dob a industriální revoluce. V mohutných, mořským pískem zaprášených kamenných zdech byly vyraženy letopočty z poloviny devatenáctého století a samozřejmě – nikde ani živáčka. Padl na mne tísnivý pocit ze všech těch velkých kamenných budov s vytlučenými miniaturními okénky a podivných, rezavých železných konstrukcí, foťák jsem raději schoval a modlil se, ať nepotkám někoho, kdo by mi chtěl ručně vysvětlit, že tady nemají turisti co dělat.

Když jsem po hodině rychlé chůze zkontroloval mapu, zjistil jsem, že jsem se posunul zhruba na třetinu cesty k přístavu. Pochopil jsem, že jsem dost přecenil své síly, otočil se na fleku a vyrazil zpět do centra.

Prošel jsem uličkami starého Liverpoolu, prohlédl si "Beatles čtvrť", která je samozřejmě velkým magnetem pro turisty. Obzvlášť zajímavý byl klub "The Cavern" - asi tři patra pod zemí umístěný hudební klub, kde non-stop hraje živá hudba a kde Beatles odehráli více než 100 koncertů.

Vrátil jsem se k Albertovým Dokům a prohlédl si muzeum otroctví, námořnictví a námořních bitev a zamířil na prohlídku největší anglikánské katedrály v Evropě. Cestou jsem prošel tamnější čínskou čtvrtí, která vypadala o poznání věrohodněji, než ta v Manchesteru a stanul před olbřími katedrálou neskutečných rozměrů, která zvenčí vypadala jako kamenný monolit s titěrnými okýnky. No rozhodně bych neřekl radost pohledět. O to větší bylo mé překvapení, když jsem si budovu prohlédl zevnitř – pseudogotická klenba působila majestátně, vzdušně a téměř „nebesky.“ Ovšem celková strohost a obří rozměry působily opravdu zvláštně a musím říct, že katedrála v Yorku byla asi tak 1000x hezčí.

Protože se čas naklonil, vypravil jsem se k autobusáku, cestou si dal kafe a v sedm večer se vypravil zpět do Leeds.

Hull

2007-09-01T19:18:00.000+01:00

Když mne na konci srpna přiletěla navštívit Edita, vypravili jsme se společně na výlet do Hullu, tedy Kingstonu nad Hullem, kde nás lákalo mořské akvárium – tedy atrakce, se kterou jsem doposud neměl tu čest se setkat.

Po chaosu a šlamastyce na vlakovém nádraží v Leeds (rozumějte – my původně chtěli jet do Dales, ale ujel nám vlak) jsme šťastně a vesele zamířili na jih Yorkshiru, do ústí řek Hull, do městečka Kingstonu, kterému ale žádný Inglišměn neřekne jinak, než Hull (čti [Hul]).

Hull je vcelku malebné přístavní městečko, zantelně větší, než třeba Scarborough a také zančně průmyslovější. Nedaleko centra stojí rozsáhlé doky, jejichž jeřáby je vidět s nábřeží v centru. Překvapilo nás množství turistů, ale záhy jsme pochopili, že jsme dorazili v den jakési slavnosti – na nábřeží vyhrávaly kapely a v nedalekém doku stála schované (ale opravdu dobře schovaná) funkční kopie HMS Bounty (jo, přesně TA Bounty), která si mimo jiné zahrála i v pirátech z Karibiku.

Centrum jsme spíše proběhli, stejně tam nebylo nic moc zajímavého, poobědvali na nábřeží a vydeli se do Oceany, tedy mořského akvária, stojícího v centru u řeky.

Musím říct, že jsem byl uchvácen – spousta akvárií s nejrůznějšími rybami všech barev, tvar§ů a velikostí, chobotnicí, medůzami a jinými nejrůznějšími mořskými potvorami. Budově dominovalo obří akvárium, kolem kterého se expozice šnekovitě vinula. Když jsem poprvé přistoupil k jeho oknu a metr ode mne proplul čtyřmetrový žralok, celkem se mi rozklepala kolena.
Nedokážu vyjmenovat všechny druhy ryb, které v tom velkém akvárku pluly, ale pohled stál zato – obrovští rejnoci, hejna placatých rybek, žraloci… no prostě paráda. Vrchol blaha pro mne byl tunel pod akvárkem, kde ryby plavaly všude kolem nás a nakonec prosklený výtah, který stoupal po stěně akvárka.

Pro prohlídce Oceany jsme se vydali najít Bounty, což se nám sice nakonec podařilo, ale už bylo pozdě pro prohlídku, takže jsme ji jen sledovali s protějšího mola. K večeru jsme se nalodili na vlak a vyrazili do Leeds.

Manchester a Manchester Pride 2007

2007-08-25T16:01:00.000+01:00

Manchester jsem už dříve (velmi zběžně) viděl z okna autobusu při návratu ze Skotska, vyprávěl o něm spolubydlící Petr (kterému se tam moc nelíbilo) a Edita pravila, že je tam přírodovědné muzeum. Při čtení průvodců jsem narazil na několik dalších manchesterských zajímavostí, takže jsem se rozhodl, že se do druhého největšího města Británie vypravím na výlet.

Zpáteční jízdenka National Expressem z Leeds stála asi 10 Liber, vyrazil jsem v sobotu brzo ráno a po deváté jsem dorazil do Manchesteru. Na známém autobusáku, kde jsme čekali při odjezdu do a ze Skotska jsem si dal kafe z automatu a vybaven plánkem města jsem se neohroženě vypravil na prohlídku centra.

Nejprve jsem zamířil do Čínské čtvrti. Čínská čtvrť je cosi, o čem jsem dříve jen četl v knihách nebo co jsem viděl ve filmu, takže jsem byl strašně zvědavý, jak to vypadá v praxi. Nutno podotknout, že i v Leeds máme „čínskou čtvrť,“ která se ovšem sestává pouze z několika orientálních obchůdků s potravinami, asijského supermarketu a pár čínských restaurací se zdobeným průčelím. Takže nic moc.

Čínská čtvrť v Manchesteru mne nakonec nikterak nenadchla – čínských obchůdků i restaurací bylo v několika uličkách nedaleko autobusáku sice více, než je v Leeds, na chodníku se válely čínské noviny a na obrubnících a parkových zídkách posedávali staří Číňani, ovšem nic převratného to nebylo. Za zmínku ale rozhodně stojí Chinese Imperial Arch, tedý Čínská Imperiální Brána (pro název této stavby určitě existuje nějaký přesný termín, který ovšem neznám) – nádherně vyřezávaná dřevěná brána, stojící uprostřed Čínské čtvrti.

Po prohlídce Čínské čtvrti jsem zamířil na Peters Street, kde jsem si prohlédl impozantní budovu městské knihovny s kruhovým půdorysem, potom na náměstí, kde jsem před radnicí posvačil a skrze obchodní pasáže a nákupní čtvrti kolem ruského kola došel až k nízké budově manchesterské anglikánské katedrály. Kostelík jsem si prohlédl, ač nebyl nikterak úžasný a podél řeky zamířil na prohlídku muzea vědy a průmyslu.

Cestou jsem zíral na změť viktoriánské architektury a mrakodrapů ze skla a oceli, které spolu vytvářely pro mé oko více či méně neharmonický celek, ovšem rozhodně ne nezajímavý. Mrakodrapů a moderních budov je k vidění v Manchesteru docela hodně a i centrum města je o poznání větší, než centrum Leeds.

Když jsem se blížil k muzeu průmyslu a vědy, postupně jsem začal potkávat více a více výstředněji oblečené osoby, dvojice pochůzkářů a občas i policistu na koni. A když jsem zahnul do ulice, která vedla přímo k muzeu (podél místa, kde kdysi stávala římská pevnost), vylezly mi oči z důlků. Ulice byla plná mužů a žen v nejrůznějších kostýmech všech barev, někteří byli více či méně nazí. V ulici byly seřazeny alegorické vozy, z každého hrála jiná hudba a účastníci této prapodivné akce, popíjeli, pokuřovali, tančili, bavili se a navzájem hlasitě zdravili. Chvilku jsem se tím mumrajem proplétal, ale záhy jsem neodolal, vytáhl foťák a začal dokumentovat.

Asi po dvou stech metrech jsem dorazil k budově muzea a zamířil dovnitř. Vstup byl zdarma, stejně jako je v Anglii do většiny muzeí, provozovaných státem. Podívaná rozhodně stála za to. V průmyslové expozici nejen, že stály snad všechny představitelné stroje od vodního kola až po parní turbínu, ale ony byly všechny v pohybu, všechny běžely, promazaná kola se točila, kyvadla kývala, písty pouštěly páru… No co vám budu povídat, pohled to byl fantastický. V druhé části expozice byly k vidění letadla od dvojplošníku po stíhačku, vrtulník, kus bombardéru, vše samozejmě naprosto autentické. V muzeu jsem se zkrátka cítil jako mlý kluk, všechny exponáty jsem obíhal a prohlížel, nemělo to chybu.

Až jsem se na letadla vynadíval dosytosti, vyrazil jsem přes centrum zase zpátky směrem k autobusovému nádraží, kde jsem si chtěl dát oběd. Ovšem ulice byly zaplněny lidmi, kolem chodníků stály narychlo postavené kovové zábrany a všude se tísnily davy, jako by měla projíždět královna.

Pochopil jsem, že srocení má cosi společného se setkáním maškarně oděných lidí u průmyslového muzea a po chvíli jsem podle plakátu vydedukoval, že jde o Manchester Pride, akci, protestující proti homofobii, lidské nesnášenlivosti vůči gayům, lesbičkám, nakaženým AIDS a vůbec všem odlišným.
Rozhodl jsem se, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít, a vyčkával jsem spolu s davem. Po asi hodinovém čekání se spoza zatáčky vynořil kordon policejní dechovky, následovaný alegorickými vozy všech barev a tvarů. Vše bylo doprovázeno hudbou, tančícím davem více či méně oděných protagonistů, křikem, focením a jásavou náladou v davu, který lemoval ulice, kam až oko dohlédlo.

Průvodu se účastnilo i několik alegorických vozů hasičských sborů, policistů, svgůj alegorický vůz měly i různé banky a několik velkých firem. Byl jsem překvapen, že tito všichni se účastní pochodu gayů a lesbiček, byť za jednoznačně dobrou věc. Jejich účast na mne zapůsobila obzvlášť protože si něco podobného doma v ČR nedokážu představit. Bylo hezké vidět, že i těmto lidem leží problém homofobie na srdci.

Poté, co průvod odtančil a odjel jsem se vydal do Manchesterského Muzea, kde jsem se pokochal expozicí egyptologie včetně několika mumií, vycpanými i živými zvířátky a kostrou Tyrannosaura v životní velikosti (docela lahůdka) a hladový vyrazil konečně si dát pozdní oběd.

Spokojený a s plným břichem jsem se vpravil směrem k autobusáku, ze čtvrti, kde Manchester Pride pokračoval sérií koncertů, se ozýval křik a jásot a já musel na závěr svého výletu smutně konstatovat, že patrně každá hezká angličanka, kterou jsem ten den viděl, byla lesba.

Yorkshire Dales

2007-07-06T18:21:00.000+01:00

Týden po návratu z Lake Districtu jsme se se sestrou a Editou vydali na poslední dvoudenní výlet před Skotskem do národního parku Yorkshire Dales, který se rozkládá na rozsáhlém území severozápadního Yorkshiru. Yorkshire Dales je mírnými kopečky zvlněná krasová oblast plná malebných údolí, s všudypřítomnými kamennými zídkami a samozřejmě ovcemi :-).

Vyrazili jsme v sobotu ráno vlakem z hlavního nádraží v Leeds do Skiptonu a následně malebného městečka Settlu s nádražím jako vystřiženým z pohádky. Ze Settlu jsme pokračovali mikrobusem do Ingletonu. Cestování netrvalo více, než dvě hodiny.

Z Ingletonu jsme vyrazili pěšky s batohy na zádech (pro sestru to byla vynikající průprava na Skotsko) po místní Ingleton Waterfall Trail, čili stezce kolem Ingletonských vodopádů. Lesní pěšina se klikatila divokým údolím a my sledovali zurčící a pěnící bystřinu, razící si svou cestu do údolí. Na stezce jsme shlédli několikero působivých vodopádů, celkovým rázem ne nepodobných Jánošíkovým Dierám ve slovenské Malé Fatře. Chvílemi nás obtěžovaly deštiové přeháňky, ale po absolvování dešťů v Lake Districtu jsme se jim mohli jen zasmát.

Po poledni jsme zblajzli oběd, opustili Waterfall Trail a vydali se vzhůru na hřeben nad údolím. Nahoře nás čekalo nejedno překvapení – podivné vymleté vápencové kamenné pole (škrapové pole, pro zasvěcené) a působivé, téměř učebnicové ukázky závrtů, stejně jako obří bludný balvan na hřebenu hory. Po krátké diskuzi jsme se shodli na tom, že je patrně mimozemského původu.

Z hřebenu jsme se spustili do údolí a zamířili k majestátnímu Ribbleheadskému Viaduktu, který je jedním z hlavních architektonických lákadel Yorkshire Dales a následně podél trati Carlisle – Settle do vesničky Hortonu. Po chvíli kufrování podél řeky jsme nakonec našli kemp, postavili stan a shltli vydatnou večeři. I když jsem byl unavený a zralý na zalehnutí do spacáku, v průbehu dne jsem použil všechny síly, abych holky přesvědčil k návštěvě pořádné yorkshirské hospůdky a protože jsem to měl slíbeno, nemohl jsem se vytouženého piva vzdát, aby mé přesvědčovací úsilí nevyšlo vniveč.

Ráno jsme sbalili a vyrazili údolím směrem do Settlu. Cestu jsme si zkrátili přechodem hřebenu nad západní stranou údolí a oběd snědli v malebném zákrutu řeky u Stainfordského mostu. Do Settlu jsme dorazili překvapivě brzy a i když mne holky přesvědčovaly, že už jsme v cíli naší výpravy, já tomu nemohl uvěřit, dokud jsem neuviděl ceduli Settle.

Ze Settlu jsme chytili nejbližší vlak do Leeds, rozloučili se s Editou, která pokračovala do Sheffieldu a vyrazili domů do Bramley.

Lake District

2007-07-01T22:01:00.000+01:00

Týden po výletu do Peak Districtu, nabiti výletnickým elánem, jsme se rozhodli ukousnout trochu větší turistické sousto a vyrazili do Lake Districtu.

Lake District je oblast opěvovaná snad všem Brity, kousek divočiny v srdci civilizace, místo, kde sice bují turistický ruch, ale přesto nekazí nádherný kousek přírody. Cosi o kouzlu Jezerní Oblasti vypovídá i fakt, že se těmito místy inspirovalo mnoho anglických umělců, básníků a spisovatelů, mimo jiné Arthur Ransome, autor známých dobrodružných děckých románů. S Lake Districtem je neodmyslitelně spojen i život Beatrix Potterové, která zde prožila kus života a zasloužila se o to, že Lake District je dnes národním parkem. Pokud jste viděli film Miss Potter, tak vězte, že je právě o této anglické lady.

V Lake Districtu naleznete všechny 3 nejvyšší hory Anglie, stejně jako nespočet jezer a ples a sem tam i nějaký ten lesík. Naplánoval jsem tedy dvoudenní výlet přej jedny z nejzajímavěší oblasti a to hned ve dvou variantách, flexibilních podle vývoje počasí. Lake District je totiž nejdeštivější místo Anglie.

Po několikahodinové cestě vlakem a busem (Leeds > Manchester > Preston > Penrith) jsme v pátek v 10 hodin večer dorazili do cílové stanice Keswicku, horského městečka na březích jezera Derwent Water. Ke kempu nás nasměrovaly ochotné Slovenky, pracující v místním hotelu (prý tam pracuje celkem 10 Slováků, což mi přišlo vcelku překvapivé) a po chvíli motání se kolem jezera jsme ještě narazili na Francouze, který nás dovedl téměř před bránu kempu. Přestože jsme dorazili po zavíračce, ubytovat se nebyl problém a my postavili svůj stan na březích jezera a při chroupání večeře jsme se kochali fantastickým výhledem na klidnou vodní hladinu a v mračnech a mlze zahalené vrcholky hor.

Předpověď počasí nevěstila na sobotu nic dobrého, ale přesto ráno vypadalo velmi optimisticky. Po snídani (čaj + porridge s čokoládou a jablky) jsme sbalili a vyrazili podívat se na Castlerigg Stone Circle. Už to byl nějaký ten pátek, co jsem naposledy viděl megalitickou stavbu na vlastní oči, takže jsem se vcelku těšil. Cestou nám sice začalo mírně pršet, ale žádný velký déšť to nebyl.

Po necelé hodince jsme dorazili ke kamennému kruhu na temeni oblého kopce. Pohled to byl výjimečný, až bych řekl magický. Stojící kameny v pozadí se zamlženými zelenými vrcholky hor... Paráda. Sice se kolem chvíli motala skupina dalších turistů, ale ti po chvíli zmizeli, takže jsme měli celý kruh jen pro sebe:o)

Až jsme se dosytosti pokochali a snědli svačinu, vyrazili jsme směrem na Cat Bells, vrcholek vypínající se nad Keswickem a Derwent Water s plánem pokračovat po hřebeni a přes navazující údolí až k jezeru Buttermere.

Počasí nám ale přestalo přát. Na Cat Bells jsme stoupali už zcela promočení (má pár let stará nepromokavá bunda Hannah se ukázala nebýt až tak nepromokavou, ovšem nové kalhoty stejné značky se opravdu osvědčily. Ne, že by nepromokly, ale když přestalo pršet, uschly téměř během deseti minut). Když o tom tak přemýšlím, vypadali jsme trochu jako chodící reklama na české outdoorové vybavení – všichni tři na zádech Gemmy (cordura mady by Dupont se taky ukázala být ne zcela nepromokavá, i když kupodivu promokla nejvíce na zádech v místech jakéhosi švu, takže kromě mokrého pruhu přes tričko a navlhlého telefonu bylo vše v suchu) a já k tomu ještě celý Hannah.

Každopádně když jsme vylezli (a to doslova – poslední úsek nebyl v prudkém dešti a větru žádná sranda), rozhodli jsme se změnit plán. Moknout a mrznout ve větru by nevěstilo nic lepšího, než nachlazení nebo zápal plic. Vyrazili jsme tedy zpátky do údolí, ovšem nikoliv do Keswicku, ale do jiného kempu za kopcem Swineside.

Já měl celou cestu ohromnou huť na pivo, a když jsme v kempu postavili stan, dali si sprchu, povečeřeli – tak holky usnuly a já mohl tak maximálně mlsně chodit kolem. Samotnému se mi do hospůdky nechtělo. Každopádně jen co Edita s Janou zavřely oči, obloha se vyjasnila, objevila se modř, sluníčko… Nádhera:o)

V neděli jsme vyrazili na okružní trasu okolím s cílem v Keswicku. Podařilo se nám minout odbočku a když jsme se na ni vraceli přes pole a pěšinou kolem řeky, rázem jsme byli od trávy mokří až do pasu. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli mi do mých nových goratexových botek nenateklo, ale jak se ukázalo po pozdějších zkušenostech, vlhkost byl do boty natažena ponožkou z promočených nohavic.

Po vydatném obědě (česká gulášovka Vitana + brambory a rýže s lososem) jsme se už vraceli na bus do Keswicku. Spoje na zpáteční cestě nám navazovaly naprosto obdivuhodně, v Leeds jsme byli snad už v 7 večer.

P.S.: Lake District ve fotografiích

Peak District aneb přepadeni stádem býků

2007-06-22T21:54:00.000+01:00

Po výletování do Skiptonu a Yorku bylo teba trochu ulevit civilizací přetížené nervové soustavě, takže jsme se (já + Jana + Edita) konečně vypravili do přírody. Výběr výletu padl na nejstarší britský národní park – Peak District.

V Anglie je nepříliš hornatá země, jediné anglické kopce je možné najít ve Walesu a Lake Districtu (kde jsou hned 3 nejvyšší vrcholy Anglie). Peak District má sice v názvu „vrcholek“ (peak), ovšem pořádnou horu je tam těžko pohledat. (Samozřejmě nemluvím o Skotsku, což je země převážně hornatá, s nejvyšším vrcholkem Británie, cca 1343m vysokým Ben Nevisem) Ovšem zeleň, oblé yorkshirské kopečky, rozlehlé pastviny a všudypřítomné prastaré kamenné zídky (se stády ovcí a krav) slibovaly báječné výhledy na jednodenní výlet.

Vyrazili jsme brzy ráno z Leeds přeš Sheffield (kde se k nám připojila Edita) a zamířili autobusem do nitra severní části Peak Districtu (Dark Peak) do městečka Castleton. Už z autobusu jsme vyhlíželi kopečky a sem tam i nějaký les, což je v Británii věc nevídaná. Peak District se rozkládá přibližně mezi Sheffieldem a Manchesterem, takže pro výlety do této oblasti jsou patrně nejvhodnější tato města.

Každopádně počásí nám přál a když jsme vystoupili v Castletonu (moc hezkém podhorském městečku), bylo jasné, že nás čeká super den.

Nejprve jsme se vyšplhali na náhorní plošinu nad Castletonem a pak pokračovali více méně po rovině s báječnými výhledy na zelené zvlněné kopečky, jako vystřižené z katalogu zájezdů místní cestovky. Všudypřítomné ovce pobíhaly mezi kamennými ohradami a ukrutně se nás bály, patrně přesvědčeny, že je jdeme chytit a ostříhat.

V Yorkshiru najdete na pláních ovce v podstatě kdekoliv, ovšem co jsem vypozoroval, spracování ovčích produktů zde není tak rozvinuté, jako třeba na Slovensku. Žádná brynza, jenom vlna a maximálně skopové.

Nemá smysl líčit, jak jsme si výlet báječně užívali, stejně bych to popsal jen stěží. Ovšem několik příhod popsat musím.

Když se přiblížila doba oběda, rozhodli jsme se za jednou ze zídek posvačit připravené bagety. Už z dálky náš příchod pozoroval velký černý rohatý býk. Prošli jsme kolem něj, on na nás jen tupě zíral (skoro byh řekl vražedným pohledem), a tak jsme si kousek dál rozložili na zem pláštěnku a pustili se do jídla.
Ovšem netrvalo dlouho a krávy, které jsme viděli v dáli na pastvině se začaly zvolna přibližovat, zvědavé, co se děje. Za chvíli první dorazily k nám a zastavily se pár metrů před naší pláštěnkou. Přišel i černý býk, očividně vůdce stáda a společně na nás koukaly. V tu chvíli jsme si uvědomili, že je to celé stádo býčků. A že mám oblečenou červenou mikinu.

Už jsem přemýšlel, jak přeskakuju zídku za mými zády, popřípadě jak s býkem zápasím, aby holky mohly utéct do bezpečí. Zatím se k nám loudal zbytek stáda a poslední nedočkavé kousky se k nám dokonce rozběhly. V podstatě nás býčci obklíčili, utvořili půlkruh zhruba ve třímetrové vzdálenosti. Vypadali hrozivě.

Edita pravila, že její kamarádka veterinářka tvrdila, že krávy jsou nejhodnější zvířata na světě. Doufal jsem, že o tom slyšeli i tihle yorkshirští. Každopádně se po chvíli ukázalo, že přes všechnu rohatost a hrozivost to jsou plaché zvířata, která z nás měla asi ještě větší strach, než my z nich. Stačilo vstát, vyjít jim pár kroků naproti, zavolat na ně huš! a zatleskat a už se obraceli na útěk. Svačili jsme a nyní už beze strachu střídavě odháněli krávy, které se, stejně jako ovce, pohladit nenechaly. Jeden odvážný býček se pokusil sníst z natažené dlaně nabídnutou Snickers, ovšem jen ji shodil do kaluže. Po chvíli se ukázalo, že vylovit čokoládovou tyčinku z vody krávám nedělá žádný problém.

Od zážitků s býčky jsme pokračovali přes kopečky dál, viděli Shivering Mountain, čili Třesoucí Horu, zdolali vrcholek Mam Tor, kde stávalo keltské hradiště (z vrcholku nás vyhnal nečekaně silný vitr a bleskurychlá deštivá přeháňka) a pokračovali obloukem po hřebeni až zpátky nad Castleton.

Výlet byl úplně super a já cítil, že mi celodenní pobyt v přírodě už po zimě opravdu chyběl. V Sheffieldu jsme ještě zašli na pivo (tj. na Guiness) se Zuzkou, Zuzkou a Romanem (ze Slovenska) a Mabinou (z JAR) a večer se vrátili domů do Leeds.

Fotky z výletu do Peak Districtu :o)

Rohanova svatba

2007-06-16T21:48:00.000+01:00

V půlce června jsem zanechal Leeds Leedsem, Anglii Anglií, sestru sestrou, sbalil si kartáček a župan a vyrazil do ČR na Rohanovu svatbu.

Vše se odehrálo naprosto hekticky a můj program byl naplánován tak precizně, že by se Bushovi sekretáři a sekretářky zastyděli. Stihl jsem oběhnout mizivé procento lidí, které jsem chtěl vidět, ale hlavně jsem se zúčastnil té nesmírné slávy :-D

Zážitky ze svatby popisovat nebudu, snad jen poznamená, že se mi dostalo milé povinnosti být ženichovým svědkem.

York

2007-04-28T23:50:00.000+01:00

Za dva týdny po mém výletu do Skiptonu jsem se rozhodl si z koláče anglických pamětihodností ukousnout krapet větší kousek a vydal jsem se do Yorku.

Jistě dobře víte, že prakticky po celý středověk byl York druhým nejvýznamnějším anglickým městem. Založil jej římský císař Konstantin a nechal na místě dnešního Minsteru vystavět pevnost. Později na přilehlém kopci vyrostl hrad (na popud Viléma Dobyvatele, jak jinak) a kolem něj pak středověké městečko… A tak dále, nebudu vás nudit historickými fakty, která už stejně nejspíš dávno znáte:o)

Cesta vlakem proběhla opět víceméně bez obtíží (vlak, na který jsem čekal, nejel, ale jel jiný, takže se vlastně nic nestalo) a hlavně nečekaně rychle. Za necelou půlhodinku jsem vystupoval na nádraží v Yorku. Z nádražní budovy jsem, veden svým orientačním smyslem, neomylně vyrazil a po pár metrech se ještě pro jistotu přeptal kolemjdoucího, jestli jdu správně do centra. Pravil, že mířím zcela opačným směrem a poskytl mi pár dobrých rad, kudy kam.

Vydal jsem se podél městských hradeb, které vedou kolem celého historického centra a po pár desítkách metrů se mi otevřel nádherný výhled na město a hlavně na Minster – gotickou katedrálu anglikánské církve (sídelní kostel yorského arcibiskupa), největší katedrálu v severní Evropě. Minster byl úžasný zevnitř, ale hlavně zvenčí. Siluetu jeho věží uvidíte v Yorku téměř z každého místa v centru. Krypta navázala na skiptonskou tradici a zklamala mne – čekal jsem prastaré podzemí chrámu, ovšem místo něj jsem našel podivně vyvedenou a nepříliš zajímavou expozici stříbrných pohárů a rekonstrukci římské pevnosti.

York sice nemá tak hustou a rozsáhlou síť středověkých uliček, jako je k vidění na pražském Starém Městě, ale i tak stojí za vidění. Obzvlášť tedy známá ulička Shambles s házděnými domky má nezaměnitelnou atmosféru a je turistickou atrakcí číslo dvě.

Z hradu, který založil Vilém Dobyvatel, zbyla už jen věž – Clifford`s Toner. Uvnitř nebylo zcela nic zajímavého, snad jen model rekonstrukce hradu. Každopádně vylézt na vrchol věže se vyplatilo, protože je z ní nezaměnitelný výhled na celé město.

Centrum Yorku není velké a většinu pamětihodností pohodlně zvládnete za den. Já se z výletu vracel nadšemý, v Yorku na vás z každé uličky dýchne téměř středověká atmosféra, hodně jsem viděl, a stejně jsem nestihl všechno. Zkrátka a dobře – výlet do Yorku byl skvělý! Rozhodně jsem tedy nebyl v Yorku naposledy a už se těším na další návštěvu. Mimo jiné plánuju navštívit muzeum Vikingů a možná železniční muzeum s nejrychlejší parní lokomotivou na světě.

Fotky z Yorku naleznete ve fotogalerii.

Skipton

2007-04-14T23:48:00.000+01:00

Už od začátku března jsem se nemohl dočkat, až přijde teplejší počasí, abych mohl začít vyrážet na výlety. Krom toho jsem měl přes víkendy plné ruce práce se stěhováním a zařizováním nového bydla v Bramley, takže jsem se po dlouhé době vypravil na výlet až v polovině dubna.

Už delší dobu jsem měl spadeno na návštěvu skiptonského hradu, takže jsem 14. dubna sbalil batůžek, nachystal svačinu, připravil foťák a vyrazil. Počasí sice úplně nepřálo – celý den bylo pod mrakem, ale alespoň nebylo moc chladno.

Do Skiptonu jsem se vypravil vlakem z vlakového nádraží v centru Leeds. Vše proběhlo překvapivě hladce, vlak jel přesně na čas, nástupiště jsem našel bez problémů a byl jsem překvapen kvalitou vlaku a služeb. Jízda byla velice rychlá (cca půl hodiny) a příjemná, vlak ani nedrncl a měl jsem pocit, že nejedeme po kolejích, ale po vzduchovém polštáři. Z reproduktorů se průběžně ozýval hlas upozorňující, že jedu ve vlaku do Skiptonu a informující o každé stanici, ve které jsme zastavovali.

Skipton se ukázal být malým a útulným městečkem, protnutým přímo v centru kanálem Leeds – Liverpool, na kterém se projížděly vyhlídkové lodě s turisty a roztomilým nábřežím, kde mne zaujaly dopravní značky pro lodě, podobné těm notoricky známým z cest – třeba značka „slepá ulice“ pochopitelně znamenala „slepé rameno kanálu.“ Na náměstí jsem si prohlédl tržiště plné nejrůznějších pochutin a vůbec všemožných atrakcí a našel úžasný obchůdek, kde prodávali jenom plyšáky.

Po prohlídce centra jsem zamířil k hradu. Průvodci po místních pamětihodnostech hlásají, že hrad ve Skiptonu je jeden z nejzachovalejších v Anglii – čekal jsem tedy něco výjimečného. Chyba. Skiptonský hrad je na poměry dobře známé z českých luhů a hájů prostě jen větší opevněný barák. Ani tři masivní věže a docela hezká brána nemohla zachránit miniaturní nádvoříčko a pusté a prázdné místnosti.

Absolvoval jsem prohlídku s průvodcem, což není běžné – normální návštěvník dostane do ruky kus papíru, na němž je v malinkých okýnkách text s obrázky, vážící se k jednotlivým místům v hradu. Alespoň jsem si tedy jinak vcelku nudnou prohlídku okořenil poslechem historie hradu, která, mezi námi, byla taky vcelku nuda.

Vrcholem prohlídky bylo sklepení – podzemní místnost 4x4 metry… Průvodce samozřejmě nevynechal klasický trik – zhasneme, ať všichni vidí, jaká je dole tma. Prostě tisíckrát opakované klišé:o)

Přátelé, pokud se tedy náhodou budete ubírat okolo Skiptonu, určitě se zastavte. Projeďte se na lodičce, sedněte si na kafe na náměstí a prohlédněte si hrad. Ovšem zvenčí to bude zcela stačit :-D

Pokud byste zatoužili si prohlédnout fotky ze Skiptonu a hrad zevnitř i zvěnčí, mrkněte do fotogalerie.

Kdybyste chtěli nalézt Skipton na mapě, tak pokračujte tudy.

Good bye Adel!

2007-04-01T23:40:00.000+01:00

Přestěhoval jsem se. Konečně udeřila má stěhovací hodina, sbalil jsem svých pět švestek a přesunul se do Bramley.

Bramley je v podstatě na opačné straně Leeds, než Adel – jihozápadně od centra směrem na Bradford.

Protože jsem poslední měsíc, od doby, co pracuju v Seamless Marketingu (jako designér, pokud by si to někdo nepamatoval), každé ráno dojížděl hodinu a půl (Adel > centrum > Greengates) a večer taky, přestěhovat se někam blíže bylo nutností. Teď budu dojíždět maximálně půl hodiny, počítaje v to čekání v ranní zácpě, která se pravidelně tvoří u kruhového objezdu v Rodley. Když zácpa nebude, do práce se dostanu do dvaceti minut. Paráda!

Zatímco Adel byla vilková čtvrť s nepříliš hustou a dostačující sítí služeb, Bramley je na tom o poznání lépe. Dva parky, z nichž jeden mám přímo pod okny, velké nákupní centrum se všemi obchody, které člověk potřebuje pro nejnutnější nutnosti, bazén a podobně, velmi dobré autobusové spojení do centra (jízda trvá cca 20 – 30 minut – tedy zrhuba stejně, jako z Adel - a mám na výběr ze dvou přímých linek a tří přesedacích, zatímco z Adelu jezdila jen jediná linka).

Co se zástavby týče, drží se Bramley typických standardů okrajových čtvrtí – vilky, dvou až třípatrové kamenné řadovky (v takové bydlím), dva nebo tři kostely (jeden mám přímo v ulici – patří církvi, o které jsem nikdy dříve neslyšel) a kolem hlavní ulice pár domů, které vzdáleně vytváří iluzi centra. Každopádně je ale Bramley jedna z hezkých (a nepříliš drahých) příměstských čtvrtí v Leeds.

V pronajatém domečku bydlím s kamarády – českým párem a klučinou ze Slovenska. Nové bydlo je vážně hezké a prostorné. Protože nám zbyl jeden pokoj volný, rozhodli jsme se, že si tam ještě někoho nastěhujeme. Takže kdybyste někdo (ideálně v páru) měli zájem…;-)

V Adelu jsem strávil 5 měsíců, které utekly jako voda. Adel byl fajn, ale nemůžu říct, že bych si ho nějak zamiloval, spíše jsem si zvykl. Ale pokud mé nadšení nezmizí, zdá se, že Bramley budu mít opravdu rád!

Takže: "Good bye, Adel!"

Druhý pohled na Leeds

2007-04-01T20:19:00.000+01:00

Když jsem psal článek Leeds – první dojmy, měl jsem za sebou teprve pár návštěv centra města a několik procházek okolím. Protože jsem nasbíral pár nových poznatků a postřehů, rozhodl jsem se o ně podělit a popřípadě své předešlé postřehy mírně poopravit.

Průmysl v Leeds
V Leeds se přeci jen nějaký průmysl najde. V jižní a jihovýchodní části města a v oblasti mezi Kirkstall a centrem jsou oblasti lehkého průmyslu. Tedy – opravdu lehkého. Člověk tam narazí na skladiště a drobné strojírenské firmičky, sem tam budovu, která by se s velkou nadsázkou dala nazvat „továrnou.“
Dokonce kousek od centra je jakási fabrika, která má 3 komíny. Na tom by jistě nic až tak zvláštního nebylo, ale je tov širokém okolí jediná budova, která připomíná továrnu a má komíny – což je pro mne, rodáka z kraje šachet a hutí, naprosto nebývalé.

Leeds má ovšem za sebou průmyslovou minulost. Tím opět nechci říct, že zde naleznete cosi jako torza železáren, které máme doma ve Vítkovicích, to v žádném případě. Ovšem domková zástavba z pálených červených cihel – velmi podobná té staré vítkovické, továrničky, dnes nejčastěji využívané jako kancelářské budovy nebo zábavní podniky a budovy, které nesou známky průmyslového ducha v Leeds najdete.
Mne hlavně zaujalo to využití těchto starých budov. Je to velmi povzbudivé, když vidíte, že stavba s průmyslovou historií dnes žije úplně novým životem a zbytečně nechátrá, jako to dobře znám z mé milované Ostravy.

Poblíž Leeds jsou i dvě průmyslová muzea – a jen, co je navštívím, tak se pochlubím, copak jsem tam viděl hezkého.

Domy v Leeds
Jak jsem už několikrát psal, v Leeds moc paneláků nenaleznete. Ale přesto zde jsou. Od mého příjezdu jsem se je pokoušel spočítat (je jich oproti našim českým zvyklostem ukrutně málo) a nakonec jsem dospěl k číslu, které se blíží dvanáctce. Asi osm z nich je sedmnáctipatrová klasika, kterou dobře známe a zbytek může mít okolo deseti nebo dvanácti pater.
Upřímně si nedokážu představit, kdo v těchto domech bydlí – ale tipuju na rodiny s minimálním příjmem nebo nelegální přistěhovalce, pracující za mzdu menší, než je minimální. Jednotlivec tady totiž s minimální měsíční mzdou pohodlně zaplatí nájem v lepším místě, nají se, napije, ošatí, něco málo si užije. Asi toho moc neušetří, ale životní náklady v pohodě zvládne.

V Leeds samozřejmě kromě paneláků, rodinných domků (samostatně stojících nebo často řadovek) a typických baráků v centru města (některé jsou ultramoderní spojení skla a oceli a některé vypadají na to, že už mají nějaký ten pátek za sebou) najdete i zástavbu nepříliš vzhlednou a udržovanou – hlavně v jižních a východních částech města – patrně jde ruku v ruce s lehkým „průmyslem.“

Cizinci, práce a podobně
Cizinců je tady samozřejmě plno, částečně i díky dvěma místním univerzitám. Spousta Asiatů (hlavně z východní Asie), Indů, Pákistánců, Turků, ale i lidí z Jižní i Latinské Ameriky, Afriky a USA. Na druhou stranu – alespoň podle slov místních, je tady cizinců oproti dalším velkým městům (Birmingham, Manchester a hlavně Londýn) velmi málo. To má několik důsledků.

Člověk sice nemá tolik příležitostí poznat multikulturní společnost (což bych rád), na druhou stranu to ale dává možnost poznat anglickou kulturu a společnost podstatně lépe, než je tomu ve výše uvedených městech. Takže tohle mínus je pro mne zároveň i velké plus. A vzhledem k tomu, kolik cizinců neustále do Anglie přijíždí (a vzhledem k tomu, jak Leeds ekonomicky a kulturně roste) nebude, to již možná za pár let možné.

Druhý důsledek menšího počtu cizinců je to, že sehnat tady práci je poněkud obtížnější a zdlouhavější proces, než v dalších velkých městech. Místní jsou zkrátka zvyklí zaměstnávat spíše zase místní a jsou zde vyšší nároky na kvalitu jazyka. (Druhým faktorem jsou studenti – je jich tady 70 tisíc a ti mají při shánění brigád samozřejmě před cizinci často přednost.)

Na druhou stranu se tady mají cizinci čile k světu. Objevil jsem zastrčené asijské minicentrum, kde je pár obchůdků se zbožím, z kterého mi šla hlava kolem, hospůdek a podobně.
Je tady samozřejmě dost Poláků – určitě více, než Čechů. Ovšem situace, že potkáte Poláka na každém rohu, tady rozhodně nehrozí. Leeds ještě stále zůstává anglickým městem.

Nakupování v Leeds
V článku o prvních dojmech jsem psal o tom, že Leeds je vynikající místo k nakupování. Musím to s odstupem 4 měsíců potvrdit a zdůraznit. Možností je tady spousta, ceny jsou mnohdy srovnatelné (nebo nižší) s českými (a platy jsou samozřejmě zcela jinde), výběr zboží a služeb je oproti České Republice ohromný. Hlavně co se týče oblečení – řekl bych, že Leeds je téměř ideální místo na nákupy oblečení.
Na druhou stranu, ani po čtyřech měsících jsem nebyl schopen nalézt prodejnu vodních dýmek. Asi tady žádnou nemají. (Zato jsem před nedávnem objevil báječnou tureckou dýmkárnu s ještě báječnější turkyní – obsluhou.)

Víra
Na závěr se ještě vrátím k tématu, které jsem nakousl v článku o britské společnosti. Tehdy jsem mluvil o duchovním životě Britů i místních přistěhovalců – a pod článkem vznikla, k mému potěšení, hezká malá diskuze. A protože jsem před pár dny narazil na jednu velice zajímavou tabulku, která předchozí článek vhodně doplní, tak jsem se rozhodl ji sem plácnout, aby bylo jasno, jak to tady asi s tím duchovním životem vypadá.

Následující údaje jsou v % populace Leeds:
Křesťané 68,86
Buddhisti 0,22
Hinduisti 0,58
Židé 1,16
Muslimové 2,99
Sikhové 1,06
jiné náboženství 0,21
nevěřící 16,79
neurčeno 8,12

Zdroj: web městské rady Leeds

Mimochodem, ve fotogalerii mám spoustu nových fotek z centra... Tedy, jestli jste je ještě neviděli.

Kanál

2007-03-17T20:45:00.000Z

Aktualozováno: - podle mých nejnovějších poznatků jde o plavební kanál Leeds - Liverpool. Kanál vede od městečka Skiptona a sloužil k přepravě stavebního kamene a zboží.

Ne, nemám v úmyslu psát o místních stokách.

V článku o Granary Wharf jsem psal o kanálu, který souběžně s řekou vede centrem města. Když jsem se minulý víkend v neděli vypravil na prohlídku městské galerie, byl jsem sice mírně zklamán, protože galerie bude ještě nějakou dobu kvůli rekonstrukci uzavřena, ale když už jsem byl v centru rozhodl jsem se podívat do míst, kam jsem se zatím nevydal. A mimo jiné jsem si prohlédl část města podél kanálu.

Jak jsem zjistil, kanál dříve sloužil průmyslu. Ostatně, není to nic zvláštního, spíše bych se divil, kdyby někdo ten kanál stavěl pro zábavu. Byl využíván jednak jako náhon na četné mlýny, ale také k lodní přepravě zboží a surovin.
Délka kanálu je překvapivá. Původně jsem myslel, že kanál začíná kousek výše proti proudu řeky, ale po důkladné prohlídce mapy jsem zjistil, že se táhne skoro přes polovinu západního Yorkshiru.

Dnes se kanál samozřejmě už jako náhon pro mlýny a pro dopravu nevyužívá. Byl jsem ale značně překvapen, když jsem zjistil, že v dnešní době je používán nejčastěji jako místo relaxace.
Můžete si pronajmout či koupit hausbót a na kanále bydlet, nebo si alespoň zaplatit nocleh v některém z plovoucích hotelů (žádný jsem neviděl, ale prý tam jsou). Dokonce je tady pár specializovaných kanceláří, které vám zajistí prázdninovou plavbu kanálem. Prostě romantika :o)))

Myslel jsem si, že v centru za kanálem jsou oblasti lehkého průmyslu a čtvrti nevalné pověsti i vzhledu, ale o to více jsem byl překvapen, jaká je to hezká čtvrť. A taky na pořádně luxusní a drahá.

Hned za kanálem se totiž snoubí cihlová industriální architektura se sklem a nerezem a vytváří velmi působivou čtvrť, kde jsou celé bloky domů, ulice a ramena řeky ohrazena drobnými plůtky, s průmyslovými kamerami, Lamborghini, Maseratti a Ferrari na ulicích. Procházel jsem kolem a musím říct, že na mne to místo opravdu zapůsobilo. Bydlení tady musí být slušně relaxační, všude ticho, klid, šplouchání řeky… A stačí přejít přes most, a jste v centru. Paráda.

Bohužel se mi nepodařilo vyfotit ta správná místa. Fotil jsem řeku a že mi uniklo to podstatné jsem zjistil až doma:).

Více fotek najdete ve fotogalerii

Adel Pictus 2

2007-03-10T17:50:00.000Z

Ve své webové fotogalerii jsem aktualizoval složku Adel. Protože je možné, že se již v blízké době budu stěhovat, je to nejspíše jedna z posledních příležitostí se pokochat Adelskými krásami ;-).

Ne, že by byl Adel až tak zajímavý. Zkrátka se jen podívejte, jak to vypadá v mém okolí.

Svoboda Tibetu!

2007-03-09T11:17:00.000Z

Podporuji svobodný Tibet. Kdybych měl tibetskou vlajku, vyvěsil bych ji.

Uloven lovci lebek

2007-03-07T15:57:00.000Z

Ulovili mne lovci lebek. Naštěstí mne nemíní nakrájet na šťavnaté bifteky, z patřičných orgánů vyrobit supr tlačenku, z kostí vývar s nudlemi, povařit mne ve velkém kotli (samozřejmě v noci, za zvuku bubnů při rituálním trsání) nebo upéct na rožni. Dokonce si ani nemusím vzít náčelníkovu dceru za ženu.

Pokojně si sedím u PC, pracuju (ano, i v Zemi Relativního Blahobytu se musí pracovat), když mi najednou zvoní telefon. Už vám někdy volal lovec lebek? Že prý na internetu na jakémsi personálním serveru nalezl můj životopis, dobře se u jeho čtení zasmál a protože jsem mladý a nadějný – a naprostou shodou okolností on je personální agent, rád by mi nabídl nějakou práci. Inu, to víte, byl jsem překvapen. Nechal jsem si tedy vysvětlit, oč se jedná – a vyšlo najevo, že pán vyhledává zajímavé kusy masa (čti "talentované jedince"), které pak předhazuje nenažraným lidožroutům (čti "zaměstnavatelům.") A že jestli budu chtít, že by mě poslal do jedné firmy na pohovor, že to bude báječné, lesklé a třpytivé a že když mne vezmou, tak se budu mít skvěle. Že za úlovek dostane pořádný flák dobře prorostlého bůčku neříkal, ale tak nějak jsem to vytušil.

Řekl jsem si, že každá zkušenost dobrá, tak proč ne. Lovec lebek mne poslal do útulného designového studia Seamless Marketing, které, mimo jiné, dělá materiály pro takové drobky, jako je Bosch, Unicef a podobně. Byl jsem přijat s otevřenou náručí, pohovořili jsme, pan šéf mi pravil, koho hledají a já jsem mu povykládal, co umím a zase jsem šel. Bylo to fajn.

Netrvalo dlouho, zrovna si tak sedím u PC a (opět) pracuju, když mi zvoní telefon. Jiný lovec lebek. Tedy spíše – lovkyně! Historie se opakovala a tentokrát jsem byl vyslán do společnosti Manheim, která se ukázala být solidně velkou korporací s mnoha pobočkami v Evropě a USA. Se sídlem, jak jinak, v Leeds. Opět jsme pohovořili, bylo to zábavné a musím se přiznat, že pohovory tady v UK jsou fajn. Člověk si může zavtipkovat, všichni se tváří strašně šťastně… Na druhou stranu, ani se jim příliš nedivím. V mé blízkosti se všichni tváří šťastně ;o)

Pak tam byl ještě třetí lovec lebek, ale tím vás, milí čtenáři, již zatěžovat nebudu. Ten třetí pohovor byla taky stranda. Snad jen poznamenám, že dotyčný šéf se mne zeptal, jaké mám znalosti o spamu. Řekl jsem mu, že mi ten bordel každý den plní schránky. A on pravil, že spam je budoucnost internetového marketingu, že kde není spamu, není výdělku, že spam je kořením reklamy a podobně. Zkrátka z něj už na první pohled čišelo, že je to pravý marketingový guru. Znalce takového formátu potkáte jen málokdy, takže jsem chvilku přemýšlel, jestli ho mám poprosit o podpis fixkou na pupek, ale pak jsem si uvědomil, že by se to na pohovoru nehodilo.

Samozřejmě se tyto události nesehrály naráz, bavil jsem se tím už tři týdny, zatímco jsem se rozhodoval, jestli zůstanu v Leeds nebo se přesunu do Londýna.

Inu, co říct na závěr. Nabídka ze Seamless Marketingu mne zlákala natolik, že momentálně opouštím plány na přesun do Londýna a zůstávám. Sice jsem chvíli rozmýšlel, jestli by nebyl lepší ten Manheim, ale... Měním tedy zaměstnání a od pondělka nastupuju do nové práce. Jak se ukázalo, výpovědní lhůta je tady všem jenom pro srandu, tedy alespoň ze strany zaměstnance. Už se sice nebudu honosit titulem project manager a nebudu mít kolem sebe suitu vývojářů, ochotných splnit všechna má přání (teď budu pro změnu designér), leč získám práci zajímavou, v radostném kolektivu, dobře placenou a s kanceláří v moc hezkém místě… Krom toho, vžycky jsem chtěl pracovat pro Bosch:o))) Takže si to nepochybně báječně užiju.

No a co se milého lovce lebek týče, doufám, že i on si svou tučnou odměnu náležitě vychutná.

Pár postřehů o britské společnosti

2007-02-27T17:20:00.000Z

Je fakt, že v Anglii zatím nejsem dlouho, ale přesto se mi podařilo pochytit pár postřehů, které charakterizují britskou společnost. Nebo spíše tu yorskhirskou, která se, alespoň podle zdejších seveřanů, značně liší od společnosti a povahy těch na jihu, převážně v Londýně.

Život v relativním blahobytu
Britové žijí v blahobytu. Samozřejmě ne všichni, ale na české poměry se mají vcelku dobře i ti chudí. Když víte, kde nakoupit, seženete opravdu hezké a kvalitní oblečení levněji, než v ČR, elektroniku za stejné ceny, jako u nás. Jistě, alkohol, cigarety, jídlo v restauraci a podobně – je zde dražší, než u nás. Ale v podstatě jsou ceny srovnatelné. Potom si stačí uvědomit, že minimální hrubá mzda na hodinu je přibližně 5 liber a rázem je jasné, že Brit pořídí za svou minimální mzdu daleko větší užitek, než Čech.

Britové jsou ale na tento blahobyt zvyklí, není to pro ně nic nového a žijí v něm již řadu generací. Jsou zvyklí se obklopovat kvalitními věcmi a jsou spořiví. Ne skrblíci, ale váží si svého majetku, zacházejí s ním obezřetně a nerozhazují peníze nesmyslně.

Netvrdím, že zde nenaleznete jedince, kteří si hodnoty majetku neváží, ale jsou to spíše výjimky potvrzující pravidlo. Takže na Britech dlouhodobý blahobyt nezanechal žádnou morální újmu.

Kultura bydlení
Oproti České Republice je zde významně rozvinutější kultura bydlení. V Ostravě jsem vždy bydlel v paneláku a nyní skutečně doceňuji všechny výhody, které poskytuje rodinný domek. Počínaje soukromím a zahradou konče.
Britové v Yorkshiru bydlí převážně v rodinných domcích. Leeds je relativně velké město, má 750 tisíc obyvatel. Opravdu jsem se snažil a dosud jsem v Leeds napočítal asi 8 paneláků. Když pominu zástavbu v centru, kde beztak spíše sídlí firmy – zbytek města jsou vilové čtvrti.

Taková obří vilová čtvrť také nevypadá na pohled nějak úchvatně, je to v podstatě jiný druh sídliště. Ale rozdíl je patrný na první pohled. V ulicích je spousta zeleně, domy mají zahrádky… Vše vypadá daleko lidštěji, než třeba Dubina.

Uvědomělost
Britové jsou uvědomělí, nebo se tak alespoň tváří. Ekologie, alternativní zdroje energie, recyklace surovin, uskladňování odpadu, úspora energie a podobně jsou témata, která jsou zde na pořadu dne daleko častěji, než jak jsem byl zvyklý z ČR.
Lidé se snaží třídit odpad, objevují se pokusy o energetickou úsporu. Britové obzvlášť vážně berou otázku globálního oteplování. Možná proto, že jsou na ostrově – to by jim tání ledovců příliš neprospělo.

Angažovanost
Už kdysi v článku o Adel jsem mluvil o tom, že každý správný Brit je členem nějakého spolku či sdružení. Ať jde o golfový nebo kriketový klub, klub háčkování a pletení, spolek ochránců nevímčeho a podobně. Britové se přirozeně a rádi spolčují do sdružení, kde provozují různé, vesměs kreativní, aktivity.

S tím je spojeno množství kurzů, které jsou zde k dispozici. V každé, alespoň trochu větší díře, naleznete cosi vzdáleně podobné kulturnímu domu (kulturní centrum by se dalo říct taky, ale kulturní dům je prostě fajn) – kde se pořádají spousty nejrůznějších kurzů – výtvarné kurzy, hudební, jazykové… Briti se zkrátka rádi druží a vzdělávají.

Štědrost
Přispívat na charitativní projekty, posílat peníze těm, kteří je potřebují a podporovat dokáží Britové velmi dobře. Tvrzení, že dávají, protože mají dost, rozhodně neuspěje. Dávají, protože ví, že je to potřebné a pomůžou těm, kteří potřebují pomoc více, než oni sami. Nemyslím, že tato ctnost vychází z blahobytu země nebo obyvatel. Prostě to mají v povaze.

Duchovní život
Tohle jsem si nechal nakonec, protože je to velký rozdíl oproti společnosti v ČR. Nebo možná ne ten největší, ale asi ten nejdůležitější, co do kvality života.
Britové jsou totiž daleko duchovnější. Ať již hovoříme o církvích křesťanských (kterých je zde nepřeberná škála), hinduistech, buddhistech a muslimech (což jsou často přistěhovalci) nebo o nejrůznějších spolcích, duchovních diskuzních kroužcích a klubech, nadacích charitách a podobně.
Netvrdím, že všichni Britové jsou věřící, to zdaleka ne. Ovšem duchovní potravy zde průměrný Brit pozře podstatně více, než průměrný Čech.

Jak se stát Správným Anglickým Puberťákem

2007-02-17T22:40:00.000Z

v deseti jednoduchých krocích

IN je ten, kdo je OUT
Zapomeňte na stylové kombinace. Podstatné je odlišit se!
Nejprve upravte svůj zevnějšek. Protože je v Anglii spousta cizinců a dalších bláznů všech barev pleti, tvaru a velikosti, odlišit se od tak už barevného stáda je velmi obtížné. Přehánějte! Dvoumetrová růžová šála, žluté gumáky, síťované sílonky v 5 pod nulou… Rozjitřete fantazii, meze se nekladou.

Buďte lesba!
Nebo gay, to je fuk. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli jste žena nebo muž. Dobrá, možná to není třeba brát až tak vážně. Stačí, když budete bisexuální. Jestli vám to nevyhovuje, vybavte se jinou sexuální odlišností. A všem ji ukažte!

Mějte v tom chaos!
Chvilku z vás bude intelektuál a aktivista za práva všeho zeleného a chvilku konzument sladkých vymožeností globální civilizace. Nalézt vhodnou rovnováhu mezi duchovnem duchovnějším, než jak ho známe z ČR a konzumem konzumnějším může být problém… Ale vy to zvládnete!

Drogy jsou jen další prostředek k pobavení
A proto si je dopřejte v hojné míře. Až se z kategorie „teenager“ přesunete do kategorie „dospělý“ (příště!), nebudete na to mít už tolik času.

Pořiďte si dítě!
Ještě vám není dvacet? Výborně, nadešel vhodný čas pořídit si dítě a žít jako svobodná matka. On toho malého dacana někdo pohlídá a vy stejně můžete dál nerušeně pařit. Až vám bude dvacet, dáte si inzerát, že hledáte chlapa, který má velký barák, auto a hodně peněz. On se už někdo najde. A až vám bude 36, budete mít ratolest z krku. A pak teprve začne ta správná pařba!

Řvěte v autobuse!
Tento bod platí pouze pro teenagery mladší 14 let. Pokud spadáte do této kategorie, řvěte opravdu nahlas.

Mluvte nesrozumitelně!
Zkracujte slova, která se nezkracují a to i v psaném textu. Vlastně, když něco píšete, piště to foneticky. Měňte písmena za čísla a naopak. Používejte výrazy, které dospěláci neznají. Nejlepší bude, když si vymyslíte své vlastní. A samozřejmě – nejdůležitější je výslovnost! Vyslovujte zásadně jinak, než jak je to správně. Ideální bude, když se z vás bude linout podivné hrdelní huhlání.

Pořádně se najezte!
Jídlo a pití se stane vaší nejoblíbenější činností. Když se vás někdo zeptá, co děláte nejraději, řeknete, že vypadnete ven s partou, někam do hospody, kde se pořádně nejíte a napijete. A pak jdete do kina.

Buďte otevření!
Ještě nemáte a snad ani nebudete mít předsudky. Společnost všech barev a tvarů okolo vás vám pomůže pochopit, že všichni jsou si rovni. Ješteě vám není dvacet, ale jste v tomhle dál, než vaši rodiče. Zůstaňte takoví a ke všemu i nadále přistupujte s optimismem a otevřeností!

Angažujte se!
Je jedno, jestli ve fotbale, kriketu, náboženském hnutí, pokerovém klubu, aktivistickém hnutí… Prostě se angažujte. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš:o)

P.S.: Neberte mne moc vážně, ale na každém z těch bodů, i když jsem je psal s jistou nadsázkou, je kus pravdy.

Inu, jaro...

2007-02-11T09:55:00.000Z

Když jsem se minulý týden rozplýval nad přicházejícím jarem, ještě jsem netušil, co přijde koncem týdne. Ve čtvrtek mrzlo, v pátek napadl sníh a vydržel až do soboty (nevídané!). Když jsem ten poprašek viděl, měl jsem ukrutnou chuť sjet nějaký kopec na saních, postavit sněhuláka... Takové ty zimní radovánky;-)

Protože ale dnes nezůstalo po sněhu už ani památky, je jasné, že se pořádné zimy nedočkám. Tak doufám, že to neslané nemastné počasí odejde a fakticky už začne jaro!

Kirkstall Abbey

2007-02-07T19:24:00.000Z

První únorový víkend bylo v Leeds tak úžasné počasí, že jsem nemeškal a vyrazil v neděli na výlet. Ráno sice mrzlo a pole, na které vidím z okna, bylo celé bílé, ale kolem desáté dopoledne už mohlo být mezi 10 – 15 nad nulou. Už dlouho jsem se chtěl podívat do Kirkstall, projít přes Headingley a prohlédnout si klášter Kirkstall Abbey – jen počasí zatím moc nepřálo. Takže když se konečně udělalo alespoň trochu výletně, hned jsem vyrazil.

Procházka přes Headingley byla příjemná – v těch místech je kouzelná zástavba nevelkých cihlových rodinných domků a řadovek, zelené zahrady, domy obrostlé břečťanem a stará sídla, ve kterých by se člověk mohl ztratit.

Asi po dvou kilometrech se ulice začaly svažovat k řece, doprava opět zhoustla – dorazil jsem do Kirkstall. Ke klášteru to už bylo jen pár set metrů.

Rozvaliny stojí na břehu řeky, v udržovaném parku, na zelené louce. První věc, která mne v parku překvapila, byly kvetoucí kytky. Vypadaly, že zrovna vykoukly ze země z dlouhého zimního spánku a já jsem neodolal a několik jich vyfotil (viz. můj minulý článek). Úplně mnou prostoupil silný jarní pocit a nálada:o)

Klášter postavili mnichové Cisterciáni ve 12. století. Ruiny jsou docela rozlehlé a snad by se stavby dochovaly dodnes v lepším stavu, kdyby (tuším) v 16. století anglický král Henry nenechal všechny kláštery rozpustit. Stavba dlouho chátrala, byly rozebrány střechy, odvezeny zvony. Věž kostela byla pobořena za bouře, kámen ze zdí byl použit na stavbu Leeds Bridge a než byla přes Kirkstall zavedena nová cesta, vedla ta stará přímo skrz kostel. Přes hlavní loď projížděly povozy, obchodníci. V jediné budově se zachovanou střechou byla v 19. století vybudována stylová kavárna.

Ovšem místo kavárny je dnes v budově bývalých latrín návštěvnické centrum, kolem celého kláštera jsou rozmístěny naučné cedule s obrázky rekonstrukcí. Kostel, i když bez střechy, vypadá stále monumentálně a v některých stavbách lze velice dobře spatřit jejich původní podobu.

Měl jsem z prohlídky kláštera velkou radost, úplně mne to povzneslo na duši. Něco podobného jsem už dlouho potřeboval. Sedl jsem si na lavičku, pojídal sendviče, které jsem si připravil na cestu a vyhříval se na sluníčku.

Kirkstall Abbey stojí rozhodně zato vidět. Je to jeden z nejzachovalejších cisterciánských klášterů v UK, procházka parkem je velice příjemná. Ideální destinace na půldenní výlet:o)

Další fotky naleznete ve fotogalerii.

Jaro v Leeds!

2007-02-06T12:07:00.000Z

Stejně jako je ta tam doba mého zimního spánku, zmizela i doba zimního spánku mého blogu. Je sice teprve únor, ale tady už začíná být jarní počasí. Ráno se sice ještě koukám na mrazem ojíněné pole, ovšem odpoledne bývá mezi 10 - 15 nad nulou. Prostě paráda :o)

Nedalo mi to a protože jsem v neděli vyfotil 3 první jarní fotky tohoto roku, musím se podělit!

Nový kabátek pro blog

2007-02-05T14:47:00.000Z

Ahoj všem! S příchodem nového měsíce jsem se rozhodl vnést trochu svěžesti do zatuchlých koutů mého blogu.

Jak jste si jistě dobře všimli, udělal jsem drobnou změnu designu, protože mi už ta čistě bílá lezla na nervy. Nejsem si úplně jistý, jestli je změna k lepšímu, ale doufám, že se vám bude můj zápisník číst stejně dobře, jako dříve.

Omezil jsem počet článků na úvodní stránce, takže kdybyste náhodou dostali chuť si přečíst některé starší články, použijte Archív nebo Starší články (obojí na liště vlevo).

Založil jsem si fotogalerii, kam budu nahrávat své fotečky. Formát tohoto blogu mi nepřijde ideální pro vkládání velkého množství fotek, takže pokud zatoužíte vidět fotek více, pokračujte na fotogalerii.

Protože bych rád získal přehled, kdo, alespoň občas, čte tento blog - prosím napište mi k tomuto článku komentář (pokud možno ne anonymně). Rád bych věděl, jestli nepíšu jenom do šuplíku :o) Díky!

Přátelé, kamarádi, zůstaňte věrni a šiřte slávu mého blogy mezi ty, které by mohl zajímat, popřípadě dejte na svůj web odkaz na mne, budu nesmírně potěšen.

Granary Wharf

2007-02-04T21:20:00.000Z

Přeložit do Češtiny Granary Wharf je trošku oříšek. „Granary“ znamená sýpka (obilí) nebo obilnice, „wharf“ je přístavní hráz. Každopádně název dává tušit, že toto místo kdysi patrně sloužilo k nakládání obilí na lodě. Nejspíše:o)

V neděli 27. ledna jsem si udělal výlet do opačné části Leeds, než ve které bydlím, prošel jsem centrem, pod vlakovou tratí (kolem hotelu Hilton, kde se konalo mé první interview v Angličtině). V těch místech, za řekou, panuje stavební boom. Staví se, přestavuje. Kdysi tady patrně byla oblast lehkého průmyslu – našel jsem Slévárenskou ulici (dnes je v ní jen hospoda Foundry čili Slévárna), Řeznickou, Obilnou a další uličky podobných jmen. Zástavba v této části města je typická pro zdejší lehkoprůmyslové budovy staršího data – červené cihly, neomítnuté zdi, ze kterých čouhají trubky (dýmilo se z nich přesně jako ve filmu), oblouková okna…

Prošel jsem se kolem řeky a byl jsem překvapen, když jsem objevil několik hausbótů. Na nábřeží tam zbyl starý nakládací jeřáb, ale budovy, které dříve patrně sloužily průmyslu, dnes zaplňují restaurace a kanceláře.

Z Granary Wharf jsem pokračoval podél řeky směrem na západ. Bylo slunečno, teplo a já měl chvílemi chuť se natáhnout do trávy a koukat na řeku, poslouchat vlaky… Pořád kolem ale chodili lidé, rodinky s kočárky, děcka vřískala:o) Tak příště. Obcházel jsem po břehu jihozápadní hranici centra, kde rostou jako z vody nové apartmánové domy (vypadají moc panelákovitě, na můj vkus) a taky v těch místech staví budovu, která má být nejvyšším evropským obytným domem.

Šel jsem a šel, až jsem došel k naprosto kouzelnému místu. Našel jsem totiž most, který nikam nevede. Oblouky toho kamenného velikánu se směrem od města táhly kam až jsem dohlédl (do pole) – ovšem na opačné straně most překlenul řeku a po padesáti metrech skončil. Nahoře místo vozovky zarostlý trávou a keři. Podivný monument. Později jsem se pokoušel zjistit, jestli ten most nebyl dostaven nebo byla jeho část zbourána… Prozatím jsem se tomu nedostal na kloub. Hádám, že by mohlo jít o Leeds Bridge (Leedský Most), na jehož stavbu byly použity kameny rozebrané z cisterciánského kláštera Kirkstall Abbey (o něm napíšu příště), ale nemám to ověřeno. Ten most mi připadl dost strašidelný, krom toho – mosty jsou od toho, aby spojovaly, ne aby končily v poli. Dnes jsem v knihkupectví Waterstones obejevil knížku Strašidelné Leeds (nebo tak nějak). Byly tam zachyceny místní strašidelné historky, ale o mostu tam nebyla zmínka.

Takže až se budete toulat po Leeds a budete chtít zkusit něco jiného, než bary a obchody přeplněné centrum, procházka kolem řeky může být dobrá alternativa.

Adel Pictus

2006-12-12T14:01:00.000Z

Tak snad mne latináři neutlučou. Naposledy jsem se latinu učil v roce 1999:o) Každopádně tady je pár foteček Adel, které jsem dnes zachytil svým novým foťáčkem.

Ještě si nesjem úplně jist, jaká bude nejlepší cesta zprostředkování fotek širému okolí. Zatím je ve hře to veřejné FTP, tenhle blog, nějaká sdílená galerie (jako třeba Flickr.com) a nebo generovaná galerie, kterou bych nahrál na nějakou novou subdoménu na svůj web. Tak mi kdyžtak napište, co si o tom myslíte a co by vám nejlépe vyhovovalo.

Práce v Leeds

2006-12-11T18:47:00.000Z

Od mého posledního příspěvku uběhlo hezkých pár dní a taky frekvence mých hromadných mejlů se poněkud snížila. Ne, že bych nemyslel na všechny ty, kterým píšu. Zároveň musím ujistit ty, kterým nepíšu, že na ně myslím také. Ovšem – měl jsem plné ruce práce. Krom toho, že jsem dokončoval (a vlastně stále dokončuju) web pro svého klienta z Ameriky a začal jsem tvořit další pro jiného, pro změnu z ČR – jsem začal v Leeds hledat práci.

S hledáním práce jsem začal hned druhý týden po mém příletu, tedy zhruba v půlce listopadu. Pro začátek jsem se rozhodl najít jakoukoliv práci, kterou bych vykonával odpoledne / večer, zhruba do konce ledna. Mým cílem bylo navázat kontakt s lidmi, najít nové známé, zkusit si, jaké to je a vydělat si, aby můj únorový rozjozd v Londýně byl snažší.

Jak jsem záhy zjistil, fakt, že jsem mohl pracovat jen na částečný úvazek a jen do konce ledna mi hledání práce poněkud zkomplikoval.

Protože jsem relativně (!!!) systémový člověk, rozhodl jsem se začít agenturami. Ovšem jak jsem záhy zjistil, personální agentury v Leeds sice měly práce hodně (obzvlášt pomocné kancelářské / sekretářské – to mi nabízeli vždy, jen co jsem vešel do dveří), ale zásadně jen na plný úvazek. Kdykoliv jsem řekl, že hledám part-time job, větinou se mi omluvili, že pro mne nemohou nic udělat.

Když mne agentury zklamaly, řekl jsem si, že jsem šikulka a seženu si práci na odpolední nebo večerní směny do nějakého supermarketu nebo hotelu. Už jsem se viděl, jak se seznamuji s půvabnými pokojskými nebo pokladními.

Nejprve jsem navštívil supermarket, který je hned tady v Adel, asi 15 minut rychlou chůzí na protějším kopci. Tam mi pravili, že práci nemají a ať to zkusím za 3 týdny znova. Nevadí, řekl jsem si, tady to všechno teprve začíná.

Mé další kroky vedly do supermarketu Somerfield, který je v Headingley, což je městská část mezi Adel a centrem Leeds. Tam jsem dostal Application Form, dotazník, jehož vyplněním informuju potenciálního zaměstnavatele, že mám zájem o práci. Překvapily mne dotazy typu: „Jaké jsou vaše koníčky vztahující se k práci, kterou u nás chcete vykonávat?“, „Jaké jsou vaše úspěchy s podobnou prací?“ a podobně. Když zvážíte, jakou práci můžete dělat po večerech v supermarketu, tak vám ty otázky možná přijdou stejně postavené na hlavu, jako mi.

Podobný formulář jsem si vyzvedl i v nákupním centru Morrisons v centru. Formuláře jsem pečlivě vyplnil a dokonce jsem si při jejich vyplňování vzpoměl na báječné brigády mytí oken v bankách, na které bych jinak asi zcela zapomněl.

Při nejbližší cestě kolem jsem vyplněné formuláře odevzdal a abych své životní šance nevkládal pouze na dvě karty, navštívil jsem i hotel u Golden Acre Park a dva další mezi Adel a Headingley, kde jsem si taky vyzvedl formuláře. Stejně jako ze supermarketů, byly i tyhle plné vtipných dotazů. Napsal jsem tam, že netoužím po ničem jiném, než jim uklízet pokoje, pomáhat v kuchyni a podobně.

A pak jsem čekal, co bude. Záhy jsem dostal dopis z jednoho hotelu, že výběrové řízení budou uzavírat 20. prosince, ať vyčkám. Pár dní potom ze supermarketu Somerfield, že mě nechtějí. Patrně mé dosavadní úspěchy nebyly pro počítání zeleniny dostačující. Potom se na mne usmálo štěstí a pozvali si mne do jednoho z hotelů na pohovor. Ovšem když zjistili, že v Leeds patrně zůstanu jen do konce ledna, dali mi jasně navědomí, že hledají někoho napořád. Kdybych to tušil, nikdy bych jim to neřekl.

Záhy jsem obdržel psaní z Morrisons, že momentálně nemají volná místa, ale ať se nenechám odradit a zkouším to znova.

Ve hře mi tedy zůstaly 2 hotely, z nichž jeden v nedohlednu a z druhého se mi projistotu neozvali vůbec, i když slibovali, že zavolají na druhý den po odevzdání Application Form.

Inu, neměl jsem z tohu vůbec dobrý pocit. Hledat brigádu ve městě se 70 tisíci studenty, které je krapet větší, než Ostrava, není žádná prdel.

Drobná změna nastala před 14 dny. V pátek odpoledne mi volal pan Lemaic, výkonný ředitel jedné místní marketingové agentury, že si přečetl můj životopis (který jsem jim před 14 dny poslal) a ať v pondělí přijdu na pohovor.

Nejprve jsem zajásal a pak se sklidnil – pohovor, s mou angličtinou, hm hm, to nebude sranda. A taky nebyla.

Protože je první dojem nejdůležitější, přišel jsem s pětiminutovým spožděním.

Když mi totiž pan Lemaic posílal adresu místa, kde se setkáme, měl jsem zato, že je to adresa kanceláře. A když jsem tedy v pondělí dorazil na místo setkání, 5 minut předem, byl jsem poněkud překvapen, že nenalézám kancelář YourChoiceMedia Ltd., ale hotel Hilton.

Pro jistotu jsem se zeptal v recepci, jesti zde v budově hotelu nemají kanceláře nějaké firmy – a samozřejmě, že ne. Chaos! Bylo mi jasné, že jsem netrefil. Vyšel jsem před hotel, rozhlížel se po okolních budovách a marně hledal ceduli YourChoiceMedia. Nikde nebyla.

Ale jsem šikulka, napsal jsem si na papírek telefonní číslo pana Lemaica, které mi poslal s těmi kontaktními údaji v mejlu. Jaké bylo mé zděšení, když jsem se dovolal opět do recepce hotelu Hilton. Napadlo mne, že pan Lemaic je vtipálek, který si takto nevybíravě pohrává s místními nezaměstnanými. Už už jsem to chtěl vzdát, když mne napadla spásná myšlenka zeptat se portýra v hotelu Hilton, jestli neví, kde je tady nějaké YourChoiceMedia. Zkoumavě se na mne zadíval a pak se mne zeptal, jestli jdu na pohovor. Já na to, že jo. On mne pak nasměroval do hotelové kavárny, kde prý s oblibou různé firmy pořádají schůzky.

Jen co jsem vstoupil, pozdravil mne muž exotického vzezření a pravil, jstli jsem ten „Jiri“. Tak jsme se nakonec našli. Omluvil jsem se panu Lemaicovi za pozdní příchod a vysvětlil mu, proč mne viděl před chvílí chaoticky jezdit eskalátorem nahoru a dolu. On se mi pro změnu omluvil, že mne neupozornil na to, že pohovor bude v kavárně. Inu, mohlo mě to napadnout, ale prostě mi to nedošlo.

A pak to začalo, můj první velký pohovor v Angličtině. Skoro 3 (ano, tři!) hodiny mne zpovídal a mám pocit, že o mně asi musí vědět více, než o sobě vím sám. Samozřejmě, má Angličtina měla k dokonalosti daleko, takže jsem se místy zadrhával. Ale nakonec jsem měl ze sebe dobrý pocit, že jsem to všechno tak hezky zvládl.

Minulý týden ve středu, mi pan Lemaic volal, že jsem byl v pohovoru úspěšný. Od ledna budu pracovat pro YourChoiceMedia jako projektový manažer týmu webových vývojářů, budu analyzovat požadavky klientů a navrhovat weby tak, aby fungovaly co nejlépe a přinášely co největší užitek a dbát na to, aby výsledky práce programátorů odpovídaly zadání.

Musím se přiznat, že jsem chvílemi kvůli práce stresoval a určitě ne bezdůvodně. Ale dobře to dopadlo - alespoň zatím.

Kdybyste se rozhodli hledat práci v Leeds, tak pamatujte je třeba si urychleně najít koníček, jehož součástí bude ukádání masa do mražáků, vytírání a počítání zeleniny. Nejlépe ale uděláte, když budete hledat práci ve svém oboru a budete se držet toho, co děláte dobře:o)

Protože ale mé dny tady v UK ještě nejsou zdaleka u konce, mám pocit, že se se zeleninou a úklidem hotelů ještě potkám;-)

Royal Armouries – Královské Zbrojnice

2006-11-25T13:20:00.000Z

V sobotu 18. jsem se pln očekávání vypravil navštívit vyhlášené muzeum v Leeds – Royal Armouries čili Královské Zbrojnice.

Muzeum je v téměř zbrusu nové budově na opačné straně řeky, než je centrum města tedy od mého bydliště v Adel docela daleko. Naštěstí asi půl kilomtru od domu je zastávka autobusu č. 28, který mne zavezl až k muzeu. V okolí samotné budovy muzea je nová moderní zástavba, relativně podobná té, kterou můžete vidět, když vjíždíte do Prahy po D1. Patrně zde dříve bývaly doky a samotná budova muzea je vodou ohraničena téměř ze všech stran. V budoucnu se plánuje do jednoho z přilehlých ramen řeky přivézt jako exponát histrickou plachetnici.

Vstup do Royal Armouries je zdarma, ovšem pokud bych muzeum navštívil jako otec s dětmi, jistě bych zde zanechal nejednu libru – v různých místech muzea je spousta atrakcí, které jsou zpoplatněny – můžete ztřílet z pušek, lehkých kulometů, kuší a podobně. Zbraně jsou reálné, ale střelba na cíl se měří elektronicky. Ve vestibulu muzea nechybělo občerstvení a obchod se suvenýry a knihami. Já jsem si snědl svou svačinku, ale podle počtu návštěvníků občerstvení (na každém patře jedno) a suvenýrů hádám, že výtěžek muzeu rozhodně pomůže.

Expozice byla fascinující a obsáhlá. Tak obsáhlá, že všechny dojmy a poznatky lze během jednoho dne jen těžko vstřebat a ještě obtížněji reprodukovat textem. 2 patra věnována loveckým zbraním od dýk, tesáků, oštěpů přes lovecké pušky všech možných období z Indie, Afriky, Evropy a po moderní lovecké zbraně, kuše a sportovní zbraně. Rozhodně mne zaujalo sousoší vycpaného tygra, útočícího na vycpaného slona, z jehož hřbetu na tygra střílí (patrně ne vycpaný) anglický gentleman, doprovázený indickým průvodcem. Za zminku také stojí expozice harpun k lovu velryb. Ty historické byly jistě hezké. Ovšem moderní harpuna, jaká se používá dnes, byla maximálně odpudivá zbraň. Tak nechutnou věc jsem asi ještě neviděl.

Další dvě patra byla věnována středověkému válečnictví a turnajům (spousty mečů a brnění, na lidi i na koně), orientálním zbraním (jen na okraj: katary, turecké šavle, šamšíry, indické meče a dýky, japonské meče všech možných délek, samurajské zbroje z různých období, úžasné alžírské vykládané pušky, čínské zbroje, indický válečný slon v plné zbroji, mongolská těžká jízda, arabští beduíni a jako z jiné planety vyhlížející perské zbroje), cizokrajným zbraním ze všech možných koutů světa a střelným zbraním (zbraně a uniformy z napoleonských válek, z války za americkou nezávislost, zbraně z obou světových válek a moderní zbraně od pistolí po kulomety – konečně jsem si z blízka prohlédl Minigun i gatling, který se montoval do Hindů).

Součástí byla i expozice věnována krilinalitě v Leeds (mimo jiné zbraně zabavené na ulici – fakt jsem zíral) a sebeobraně (včetně pušek k nerozeznání od deštníků nebo rvolverů velikosti kapesních hodinek).

Když jsem muzeum opouštěl, byl jsem spokojen a nadšen. Rozhodně stojí za návštěvu, i pokud se, jako já, o zbraně příliš nezajímáte.

Remembrance Sunday čili Vzpomínková Neděle

2006-11-14T18:00:00.000Z

Je tradiční britská vzpomínková slavnost na uctění obětí první světové války. Ovšem jsou vzpomínány také oběti z 2. Světové války a oběti z válek v Iráku. V Londýně kráčí účastníci bojů a pozůstalí v tradičním průvodu, který bylo možné sledovat na BBC, ale… Ale já měl příležitost se této akce – v Leeds – zúčastnit osobně. Bylo to asi takhle:

Oslava Remembrance Sunday se konala v budově gymnázia v Leeds, nedaleko od města. Kolem 10 hodiny dopolední s tam shromáždilo velké množství lidu. Skauti v uniformách, mladí členové nějakých vojenských klubů také v uniformách, viděl jsem i pár maminek v uniformách, místní kmeti i občané produktivního věku. Radost pohledět.

Po chvíli začaly sličné slečny rozdávat čaj a kávu. Čaj a kávu tady totiž dostanete všude. V divadle, na koncertě – i na Remembrance Sunday. K čaji a kávě samozřejmě patří i sušenky. Ty tam rozdávali taky. Ještě musím poznamenat – ne všude ale tuhle pozornost dávají zdarma :-)

Zhruba o půl jedenácté se všichni přesunuli to velké síně a pousedali na křesla, zvedající se do schodiště jako v divadle. V tu chvíli jsem si všiml, že jsme ve velké kapli. Úplně vepředu stál oltář ověnčený kytkami a před ním na podlaze kamenné desky s vytesanými jmény obětí.

Potom následovala bohoslužba, ovšem jiná, než jakou znám z katolických kostelů. Bohužel se v tomhle moc nevyznám, takže jsem nebyl schopen pochytit, jakéže církve ta bohoslužba byla. Ale vzhledem k tomu, že jsme v Anglii, řekl bych, že asi Anglikánská.

V polovině bohoslužby následovaly projevy. První vedl nějaký blíže neurčený kněz a ten druhý školní kněz. Projev školního kněze byl procítěný a veskrze protkán samými pozitivními myšlenkami. Označil Remembrance Sunday ne za oslavu vítězství, ale za vzpomínku na oběti, pravil, že by bylo lépe, kdyby žádné podobné akce nemusely být a kdyby lidé neválčili. Vzpomínal oběti na obou stranách válečné fronty a pravil, že zde není rozdílu a že uctění památky si zaslouží stejně angličtí, němečtí i jiní vojáci, kteří padli v boji daleko od domova.

Po proslovu školního kněze se ještě chvíli zpívalo, předávaly se prapory a kladly věnce. A to byl konec.

Jisté je, že díky Remembrance Sunday jsem pochopil další kousek britské povahy. V České Republice by podobná oslava v gymnáziu za humny, uprosřed polí, přišla možná trochu nepatřičná a možná i dokonce směšná. Nikoliv tak zde. Celou událost všichni hltali a vypadali nadšeně, že se jí můžou zúčastnit.

Nevím, jestli je to národní hrdost, uvědomění, úcta k předkům nebo k lidem, kteří za obranu vlasti položili život. Nejsem si jist, jestli bych se podobné akce chtěl zúčastnit v ČR. Ale zjistil jsem důležitou věc – není podstatné si připomenout, že vojín John Howard padl někde za kopcem v Německu. Je důležité procítit tu myšlenku, že nechceme svět ve válce a že jsou zde dokonce lidé, kteří jsou pro to ochodni cosi obětovat. Jistě – každý z nás si to uvědomujeme – ale to procítění v davu dalších lidí je prostě jiné. U nás by se podobná akce asi neuchytila. Myslím, že je to škoda.

Adel

2006-11-12T17:29:00.000Z

Adel je místo, kde bydlím. Městská část na severu Leeds, asi 6 mil od centra, tedy cca 20 minut autobusem (a více, pokud je zácpa, která vzniká v pozdějších odpoledních hodinách).

Adel [Edl] je typická anglická příměstská vilková čtvrť. Stojí zde v podstatě jen řadovky a samostatné vilky, ne vyšší, než jednopatrové. Velikostí bych Adel přirovnal +/- k Svinovu.

Kupodivu je tady, na tak malou čtvrť, dost zajímavostí k vidění – mimo jiné trosky vily z doby římského osídlení, kostelík z 12. století (St. John The Babtist Adel) s přilehlým starodávně vyhlížejícím hřbitovem, další dva kostely – jeden babtistický a jeden katolický opět s přilehlým, tentokrát velkým hřbitovem, Golden Acre Park – výborné místo pro relaxaci a procházky, kde je možné spatřit nevídané množství vodního ptactva včetně hus - a nakonec velké a docela hezké golfové hřiště.

Jinak vcelku už nic zajímavého – 2 hospody, čínské rychlé občerstvení, dobře zásobená vinotéka, pošta, obchod, kadeřnictví, kancelář právníka a ruční myčka aut. Toď vše.

Každopádně mne zarazil adelský věstník Adel Life, který zde vychází každý měsíc, který má podobu barevné brožury na křídovém papíře – a především množství kulturních akcí, které zde občané Adel víceméně svépomocí pořádají. Zdá se, že je zde naprosto běžné spolčovat se do nejrůznějších klubů a spolků – třeba divadelní kroužek S.T.A.R.S., The Adel Yorkshire Countrywomen`s Association, The Adel Association, Adel Friday Bridge Club, Adel Ladies Luncheon Club, Adel and District Horticultural Society a spousta dalších. Skončil jsem u písmene „A“.

Zdá se tedy, že občané Adel nejsou žádní suchaři, vesele se združují a komunikují – a to vše dobrovolně. Zkrátka – jiný kraj, jiný mrav.

Leeds – první dojmy

2006-11-11T13:42:00.000Z

Ve čtvrtek odpoledne jsem se rozhodl okusit kouzlo velkoměsta a zamířil jsem do centra Leeds. Autobusovou zastávku mám asi 200 metrů od domu a linka č. 1 Adel – centrum jezdí každých 10 minut v podstatě celý den. Zaplatil jsem 2 a čtvrt libry za zpáteční lístek a už jsem se vezl. Bohužel můj vůz nebyl doubledecker, takže jsem na okolí pohlížel poněkud přízemně. Ale i tak to stálo zato. Po chvíli jsme vyjeli z klasické vilkové zástavby a začlo to vypadat jako město – zprvu nižší domy s obchůdky, tu a tam kostelík, krásný velký park a najednou jsem byl tam. Cesta do centra trvala zhruba 20 minut.

Leeds – univerzitní město
Když jsem z ČR odjížděl a říkal, že jedu do Leeds, nejčastější reakce byla: „Leeds? To je průmyslové město, že?“ Dodnes si nejsem jistý. Když se řekne průmyslové město, představím si Ostravu, takže mám laťku nasazenou asi dost vysoko, neboť ostravské průmyslové zóny asi jen tak něco netrumfne (pokud bereme v úvahu města alespoň podobných rozměrů). Každpádně jsem v Leeds viděl zatím jednu továrnu.

Jistý jsem si ovšem tím, že Leeds je univerzitní město. Přímo v centru dlí dvě univerzity a budovy jejich fakult jsou rozšířeny prakticky po celém centru. Chvíli jsem měl dokonce dojem, že ať se vydám kterýmkoliv směrem, vždy dojdu k nějaké univerzitní budově.
Tím pádem je v Leeds také spousta studentů. A studentek, samozřejmě:-)

Leeds – místo k nakupování
Ještě v ČR, když jsem se připravoval na cestu, jsem na některé webové stránce (tuším VisitBritain) četl, že Leeds je nákupní perla severní Anglie. Nekecali. Za svůj život jsem nenavtívil mnoho větších měst, ale byl jsem v Praze – která je v zahraničí chápána jako kulturní a historická perla Evropy a byl jsem v Dublinu – což je pro změnu hlavní město země, která v posledních 30 letech zaznamena úžasný hospodářský boom. Tak jako tak, v nákupech jsou za Leeds daleko pozadu.

V centru Leeds najdete tolik obchodních center, krytých tržišť (na některých z nich jsem si připadal jako na vyhlášeném trhu na Pakle nebo v Sigilu), obchodních pasáží olbřímích rozměrů (ano, ty vládnou) a vůbec nebývalé množství obchůdků. Nepochybuji, že na světě jsou desítky měst, které nabízejí ještě lepší prostředí pro nákupy. Ale já zatím lepší místo k nákupům než Leeds neviděl.

Mrzí mě, že zatím nemůžu poskytnout fotky, ale jakmile budu mít foťák (tedy jakmile budu mít účet a kartu), vše vyfotím a ukážu.

Lidé v Leeds
Asi nemá příliš cenu zdůrazňovat, že v Leeds na ulicích nepotkáte jen Angličany. Potkáte spoustu Indů, asiatů všeho druhu, černochů a kdo ví, jakých národností ještě. Nad čím má smysl se pozastavit, je styl oblékání. U mužů jsem žádné velké excesy nepozoroval, v podstatě chodí odění steně, jako nás. Naopak ženy, hlavně – ale nejn – náctileté, se mnohdy oblékají dosti podivuhodně (nenacházím vhodnější výraz). Momentálně zdá se letí mrkváče nebo kamaše a k nim kozačky. Ovšem k vidění jsou různé síťky, šátky, vytahaná trička… To se nedá popsat. Mnohdy to nemá nic společného ani s dobrým vkusem, ani s tím, co si představuju pod pojmem sexy. Taky jsem kroutil hlavou nad těmi, které chodily po městě relativně polehku – trička, krátké sukně – zatímco já byl vděčný za svůj svetr a koženou bundu.

Na druhou stranu lze potkat spoustu žen, které ví, jak se hezky obléknout, hlavně coby obsluhu v obchodech. Třeba když jsem si kupoval svou novou Oranžovou simkartu.

Ještě jedné věci jsem si povšiml – a nevím, jestli je to britský trend nebo náhoda – viděl jsem spoustu dívčin – matek, tak do pětadvaceti. Jen jestli to nebyly au-pair ;-) I když některé byly očividně s partnerem. Stojí to za zamyšlení, rozhodně z hlediska míry prosperity národa, budování zázemí, kariéry a podobně.

Výlet do Harrogate

2006-11-08T17:03:00.000Z

V neděli jsem byl na výletě v Harrogate (www.harrogate.com), nevelkém městečku vzdáleném asi 25 kilometrů od Adel, tedy asi 30 až 40 km od centra Leeds.

Zelená šipečka označuje Adel, kde bydlím

Předně pár poznámek ke krajině v Yorkshiru. Z letadla vypadala krajina plochá, ale není tomu tak. Je bohatě zvlněná, s kopečky a údolíčky. Tvarem trochu připomíná podbeskydí nebo možná spíše Oderské vrchy. Kopečky sice nejsou tak vysoké, ale zato jsou prudší. Krajina je rozdělena mnoha remízky, lesíky a shluky keřů na drobná úhledná políčk, která jsou ještě mnohdy oddělena zídkou. Souvislý pás lesa jsem v okolí neviděl.

Při průjezdu krajinou jsem si všiml několika fungujících hospodářských usedlostí a menších statků, tedy něčeho, co se u nás v ČR moc už nevidí (a když, tak ne několik na tak malé vzdálenosti). Na políčcích a lukách je také často k vidění dobytek, převážně ovce a krávy. Zaujalo mne to, protože je jisté, že v dnešních tržních podmínkách a jistě levných cenách dovozové zeleniny a masa nemůže být pro zemědělce jistě lehké přežít. Každopádně zde v UK na zemědělce dbají a notně je dotují.

Harrogate je velice malebné. Centrum stojí na kopečku a pod ním se rozprostírá velice příjemný park. Architektura typicky anglická – domy jsou vesměs kamenné nebo alespoň obložené kamenem. Uličky se spoustou obchůdků, kavárniček a restaurací přímo vybízejí k procházkám. Ani se nedivím, že Harrogate bylo v nedávné anketě vyhlášeno jako čtvrté nejlepší místo k bydlení v Anglii. Na druhou stranu – turistům alespoň na první pohled nepřináší mnoho zajímavého. Dvě tři památky, park… Harrogate jistě stálo za návštěvu, ale myslím, že jednou stačilo.

Lavičky s věnováním

2006-11-06T22:21:00.000Z

Jsem v Leeds teprve druhý den a už jsem si povšiml jedné anglické zvláštnosti, o které jsem dříve neslyšel.

Když jsem na jaře v Dublinu viděl na nábřeží v Dun Laoghaire lavičku s výhledem na moře a cedulkou „Na památku mé zesnulé milované ženy“ (tedy, nebylo to tam takto doslova, to si bohužel nepamatuji, ale v podstatě jsem to vystihl), byl jsem tím nápadem překvapen i nadšen. Myslím, že památník tohoto typu je báječný – každý, kdo na lavičku sedá, přemýšlí, kdo byl ten člověk, na jehož paměť byla lavička vztyčena nebo jak se asi síctil manžel, který nechal podobný pomník postavit své ženě.

Přišlo mi to zkrátka jako báječná myšlenka a řekl jsem si, že jednoho krásného dne budu chtít, aby mí potomci po mé smrti zrealizovali něco podobného. Představa, že drazí pozůstalí na chvíli usednou na lavičku a budou se kochat mým oblíbeným výhledem se mi líbí daleko více, než představa kladení kytek na hrob.

O to více jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že v Anglii jde o poměrně rozšířenou praktiku, ne-li standardní záležitost. Nejprve jsem si všimnul jedné takto označené lavičky v Harrogate. Potom druhé a v zápětí jsem lavičkám začal věnovat zvýšenou pozornost. Můžete je nalézt v podstatě všude – v parcích, v okolí kostelů a hřbitovů, na ulicích.

Ne všechny lavičky jsou samozřejmě památky na zemřelé – jde také o sponzorské dary nebo památky k různým příležitostem.

Tak až jednou budete usedat v anglickém parku na lavičku, podívejte se, na čí počest tam stojí.

Pár slov úvodem

2006-11-06T22:07:00.000Z

Ahoj všichni! Předpokládám sice, že tento blog budou číst spíše lidé, kteří mne znají, ale kdyby se náhodou našla něajká dobrá duše, která neví, kdo jsem a o čem to tady vlastně píši, rozhodl jsem se dotyčnou dobrou duši informovat formou vstupního příspěvku.

Takže pár slov o mne, pro ty, kdo mne neznají
Jmenuji se Jirka, narodil jsem se v Ostravě a tam jsem taky prožil 25 let mého života. Živím se webdesignem, který je zároveň mým velkým koníčkem. Zajímám se o historii, architekturu a náboženství, rád si zafilozofuju, zajdu do divadla, na výstavu nebo do kina. Posezení v čajovně / kavárně nebo na pivu je mi vlastní a když mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, cítím se dobře.
Jsem trochu romantik a trochu létám s hlavou v oblacích, ale snažím se nezapomenout, kde je pevná zem. Mám ideály, ambice a přijímám výzvy, jsem optimista a myslím, že život je naprosto úžasný. Přikládám pár foteček, ať si uděláte obrázek.

O čem je tenhle blog
V polovině roku 2006 jsem se rozhodl poznat cizí kraje, takže jsem se na podzim rozloučil se všemi báječnými lidmi v práci, s přáteli a rodinou a vyrazil do Anglie. Mým cílem je zde nalézt dobrou práci a posbírat co nejvíce zkušeností (jak říká kamarád – zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný). A potom se uvidí, co dál.

Momentálně bydlím poblíže centra severoanglického města Leeds (Yorkshire), v místě, ktré se nazývá Adel – a pracuji jako au-pair.

A protože jsem člověk zvídavý a zajímá mne úplně všechno, rozhodl jsem se, že se o své poznatky budu dělit i s ostatními prostřednictvím tohoto blogu.

V názvu jsem parafrázoval známý „Anne Frank: The Diary of a Young Girl“, ovšem nějaký hlubší filozofický podtext v tom nehledejte. To jméno mne oslovilo svým tvarem a libozvučností.