Lavičky s věnováním

Jsem v Leeds teprve druhý den a už jsem si povšiml jedné anglické zvláštnosti, o které jsem dříve neslyšel.

Když jsem na jaře v Dublinu viděl na nábřeží v Dun Laoghaire lavičku s výhledem na moře a cedulkou „Na památku mé zesnulé milované ženy“ (tedy, nebylo to tam takto doslova, to si bohužel nepamatuji, ale v podstatě jsem to vystihl), byl jsem tím nápadem překvapen i nadšen. Myslím, že památník tohoto typu je báječný – každý, kdo na lavičku sedá, přemýšlí, kdo byl ten člověk, na jehož paměť byla lavička vztyčena nebo jak se asi síctil manžel, který nechal podobný pomník postavit své ženě.

Přišlo mi to zkrátka jako báječná myšlenka a řekl jsem si, že jednoho krásného dne budu chtít, aby mí potomci po mé smrti zrealizovali něco podobného. Představa, že drazí pozůstalí na chvíli usednou na lavičku a budou se kochat mým oblíbeným výhledem se mi líbí daleko více, než představa kladení kytek na hrob.

O to více jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že v Anglii jde o poměrně rozšířenou praktiku, ne-li standardní záležitost. Nejprve jsem si všimnul jedné takto označené lavičky v Harrogate. Potom druhé a v zápětí jsem lavičkám začal věnovat zvýšenou pozornost. Můžete je nalézt v podstatě všude – v parcích, v okolí kostelů a hřbitovů, na ulicích.

Ne všechny lavičky jsou samozřejmě památky na zemřelé – jde také o sponzorské dary nebo památky k různým příležitostem.

Tak až jednou budete usedat v anglickém parku na lavičku, podívejte se, na čí počest tam stojí.