Remembrance Sunday čili Vzpomínková Neděle

Je tradiční britská vzpomínková slavnost na uctění obětí první světové války. Ovšem jsou vzpomínány také oběti z 2. Světové války a oběti z válek v Iráku. V Londýně kráčí účastníci bojů a pozůstalí v tradičním průvodu, který bylo možné sledovat na BBC, ale… Ale já měl příležitost se této akce – v Leeds – zúčastnit osobně. Bylo to asi takhle:

Oslava Remembrance Sunday se konala v budově gymnázia v Leeds, nedaleko od města. Kolem 10 hodiny dopolední s tam shromáždilo velké množství lidu. Skauti v uniformách, mladí členové nějakých vojenských klubů také v uniformách, viděl jsem i pár maminek v uniformách, místní kmeti i občané produktivního věku. Radost pohledět.

Po chvíli začaly sličné slečny rozdávat čaj a kávu. Čaj a kávu tady totiž dostanete všude. V divadle, na koncertě – i na Remembrance Sunday. K čaji a kávě samozřejmě patří i sušenky. Ty tam rozdávali taky. Ještě musím poznamenat – ne všude ale tuhle pozornost dávají zdarma :-)

Zhruba o půl jedenácté se všichni přesunuli to velké síně a pousedali na křesla, zvedající se do schodiště jako v divadle. V tu chvíli jsem si všiml, že jsme ve velké kapli. Úplně vepředu stál oltář ověnčený kytkami a před ním na podlaze kamenné desky s vytesanými jmény obětí.

Potom následovala bohoslužba, ovšem jiná, než jakou znám z katolických kostelů. Bohužel se v tomhle moc nevyznám, takže jsem nebyl schopen pochytit, jakéže církve ta bohoslužba byla. Ale vzhledem k tomu, že jsme v Anglii, řekl bych, že asi Anglikánská.

V polovině bohoslužby následovaly projevy. První vedl nějaký blíže neurčený kněz a ten druhý školní kněz. Projev školního kněze byl procítěný a veskrze protkán samými pozitivními myšlenkami. Označil Remembrance Sunday ne za oslavu vítězství, ale za vzpomínku na oběti, pravil, že by bylo lépe, kdyby žádné podobné akce nemusely být a kdyby lidé neválčili. Vzpomínal oběti na obou stranách válečné fronty a pravil, že zde není rozdílu a že uctění památky si zaslouží stejně angličtí, němečtí i jiní vojáci, kteří padli v boji daleko od domova.

Po proslovu školního kněze se ještě chvíli zpívalo, předávaly se prapory a kladly věnce. A to byl konec.

Jisté je, že díky Remembrance Sunday jsem pochopil další kousek britské povahy. V České Republice by podobná oslava v gymnáziu za humny, uprosřed polí, přišla možná trochu nepatřičná a možná i dokonce směšná. Nikoliv tak zde. Celou událost všichni hltali a vypadali nadšeně, že se jí můžou zúčastnit.

Nevím, jestli je to národní hrdost, uvědomění, úcta k předkům nebo k lidem, kteří za obranu vlasti položili život. Nejsem si jist, jestli bych se podobné akce chtěl zúčastnit v ČR. Ale zjistil jsem důležitou věc – není podstatné si připomenout, že vojín John Howard padl někde za kopcem v Německu. Je důležité procítit tu myšlenku, že nechceme svět ve válce a že jsou zde dokonce lidé, kteří jsou pro to ochodni cosi obětovat. Jistě – každý z nás si to uvědomujeme – ale to procítění v davu dalších lidí je prostě jiné. U nás by se podobná akce asi neuchytila. Myslím, že je to škoda.