Royal Armouries – Královské Zbrojnice

V sobotu 18. jsem se pln očekávání vypravil navštívit vyhlášené muzeum v Leeds – Royal Armouries čili Královské Zbrojnice.

Muzeum je v téměř zbrusu nové budově na opačné straně řeky, než je centrum města tedy od mého bydliště v Adel docela daleko. Naštěstí asi půl kilomtru od domu je zastávka autobusu č. 28, který mne zavezl až k muzeu. V okolí samotné budovy muzea je nová moderní zástavba, relativně podobná té, kterou můžete vidět, když vjíždíte do Prahy po D1. Patrně zde dříve bývaly doky a samotná budova muzea je vodou ohraničena téměř ze všech stran. V budoucnu se plánuje do jednoho z přilehlých ramen řeky přivézt jako exponát histrickou plachetnici.

Vstup do Royal Armouries je zdarma, ovšem pokud bych muzeum navštívil jako otec s dětmi, jistě bych zde zanechal nejednu libru – v různých místech muzea je spousta atrakcí, které jsou zpoplatněny – můžete ztřílet z pušek, lehkých kulometů, kuší a podobně. Zbraně jsou reálné, ale střelba na cíl se měří elektronicky. Ve vestibulu muzea nechybělo občerstvení a obchod se suvenýry a knihami. Já jsem si snědl svou svačinku, ale podle počtu návštěvníků občerstvení (na každém patře jedno) a suvenýrů hádám, že výtěžek muzeu rozhodně pomůže.

Expozice byla fascinující a obsáhlá. Tak obsáhlá, že všechny dojmy a poznatky lze během jednoho dne jen těžko vstřebat a ještě obtížněji reprodukovat textem. 2 patra věnována loveckým zbraním od dýk, tesáků, oštěpů přes lovecké pušky všech možných období z Indie, Afriky, Evropy a po moderní lovecké zbraně, kuše a sportovní zbraně. Rozhodně mne zaujalo sousoší vycpaného tygra, útočícího na vycpaného slona, z jehož hřbetu na tygra střílí (patrně ne vycpaný) anglický gentleman, doprovázený indickým průvodcem. Za zminku také stojí expozice harpun k lovu velryb. Ty historické byly jistě hezké. Ovšem moderní harpuna, jaká se používá dnes, byla maximálně odpudivá zbraň. Tak nechutnou věc jsem asi ještě neviděl.

Další dvě patra byla věnována středověkému válečnictví a turnajům (spousty mečů a brnění, na lidi i na koně), orientálním zbraním (jen na okraj: katary, turecké šavle, šamšíry, indické meče a dýky, japonské meče všech možných délek, samurajské zbroje z různých období, úžasné alžírské vykládané pušky, čínské zbroje, indický válečný slon v plné zbroji, mongolská těžká jízda, arabští beduíni a jako z jiné planety vyhlížející perské zbroje), cizokrajným zbraním ze všech možných koutů světa a střelným zbraním (zbraně a uniformy z napoleonských válek, z války za americkou nezávislost, zbraně z obou světových válek a moderní zbraně od pistolí po kulomety – konečně jsem si z blízka prohlédl Minigun i gatling, který se montoval do Hindů).

Součástí byla i expozice věnována krilinalitě v Leeds (mimo jiné zbraně zabavené na ulici – fakt jsem zíral) a sebeobraně (včetně pušek k nerozeznání od deštníků nebo rvolverů velikosti kapesních hodinek).

Když jsem muzeum opouštěl, byl jsem spokojen a nadšen. Rozhodně stojí za návštěvu, i pokud se, jako já, o zbraně příliš nezajímáte.

Remembrance Sunday čili Vzpomínková Neděle

Je tradiční britská vzpomínková slavnost na uctění obětí první světové války. Ovšem jsou vzpomínány také oběti z 2. Světové války a oběti z válek v Iráku. V Londýně kráčí účastníci bojů a pozůstalí v tradičním průvodu, který bylo možné sledovat na BBC, ale… Ale já měl příležitost se této akce – v Leeds – zúčastnit osobně. Bylo to asi takhle:

Oslava Remembrance Sunday se konala v budově gymnázia v Leeds, nedaleko od města. Kolem 10 hodiny dopolední s tam shromáždilo velké množství lidu. Skauti v uniformách, mladí členové nějakých vojenských klubů také v uniformách, viděl jsem i pár maminek v uniformách, místní kmeti i občané produktivního věku. Radost pohledět.

Po chvíli začaly sličné slečny rozdávat čaj a kávu. Čaj a kávu tady totiž dostanete všude. V divadle, na koncertě – i na Remembrance Sunday. K čaji a kávě samozřejmě patří i sušenky. Ty tam rozdávali taky. Ještě musím poznamenat – ne všude ale tuhle pozornost dávají zdarma :-)

Zhruba o půl jedenácté se všichni přesunuli to velké síně a pousedali na křesla, zvedající se do schodiště jako v divadle. V tu chvíli jsem si všiml, že jsme ve velké kapli. Úplně vepředu stál oltář ověnčený kytkami a před ním na podlaze kamenné desky s vytesanými jmény obětí.

Potom následovala bohoslužba, ovšem jiná, než jakou znám z katolických kostelů. Bohužel se v tomhle moc nevyznám, takže jsem nebyl schopen pochytit, jakéže církve ta bohoslužba byla. Ale vzhledem k tomu, že jsme v Anglii, řekl bych, že asi Anglikánská.

V polovině bohoslužby následovaly projevy. První vedl nějaký blíže neurčený kněz a ten druhý školní kněz. Projev školního kněze byl procítěný a veskrze protkán samými pozitivními myšlenkami. Označil Remembrance Sunday ne za oslavu vítězství, ale za vzpomínku na oběti, pravil, že by bylo lépe, kdyby žádné podobné akce nemusely být a kdyby lidé neválčili. Vzpomínal oběti na obou stranách válečné fronty a pravil, že zde není rozdílu a že uctění památky si zaslouží stejně angličtí, němečtí i jiní vojáci, kteří padli v boji daleko od domova.

Po proslovu školního kněze se ještě chvíli zpívalo, předávaly se prapory a kladly věnce. A to byl konec.

Jisté je, že díky Remembrance Sunday jsem pochopil další kousek britské povahy. V České Republice by podobná oslava v gymnáziu za humny, uprosřed polí, přišla možná trochu nepatřičná a možná i dokonce směšná. Nikoliv tak zde. Celou událost všichni hltali a vypadali nadšeně, že se jí můžou zúčastnit.

Nevím, jestli je to národní hrdost, uvědomění, úcta k předkům nebo k lidem, kteří za obranu vlasti položili život. Nejsem si jist, jestli bych se podobné akce chtěl zúčastnit v ČR. Ale zjistil jsem důležitou věc – není podstatné si připomenout, že vojín John Howard padl někde za kopcem v Německu. Je důležité procítit tu myšlenku, že nechceme svět ve válce a že jsou zde dokonce lidé, kteří jsou pro to ochodni cosi obětovat. Jistě – každý z nás si to uvědomujeme – ale to procítění v davu dalších lidí je prostě jiné. U nás by se podobná akce asi neuchytila. Myslím, že je to škoda.

Adel

Adel je místo, kde bydlím. Městská část na severu Leeds, asi 6 mil od centra, tedy cca 20 minut autobusem (a více, pokud je zácpa, která vzniká v pozdějších odpoledních hodinách).



Adel [Edl] je typická anglická příměstská vilková čtvrť. Stojí zde v podstatě jen řadovky a samostatné vilky, ne vyšší, než jednopatrové. Velikostí bych Adel přirovnal +/- k Svinovu.

Kupodivu je tady, na tak malou čtvrť, dost zajímavostí k vidění – mimo jiné trosky vily z doby římského osídlení, kostelík z 12. století (St. John The Babtist Adel) s přilehlým starodávně vyhlížejícím hřbitovem, další dva kostely – jeden babtistický a jeden katolický opět s přilehlým, tentokrát velkým hřbitovem, Golden Acre Park – výborné místo pro relaxaci a procházky, kde je možné spatřit nevídané množství vodního ptactva včetně hus - a nakonec velké a docela hezké golfové hřiště.

Jinak vcelku už nic zajímavého – 2 hospody, čínské rychlé občerstvení, dobře zásobená vinotéka, pošta, obchod, kadeřnictví, kancelář právníka a ruční myčka aut. Toď vše.

Každopádně mne zarazil adelský věstník Adel Life, který zde vychází každý měsíc, který má podobu barevné brožury na křídovém papíře – a především množství kulturních akcí, které zde občané Adel víceméně svépomocí pořádají. Zdá se, že je zde naprosto běžné spolčovat se do nejrůznějších klubů a spolků – třeba divadelní kroužek S.T.A.R.S., The Adel Yorkshire Countrywomen`s Association, The Adel Association, Adel Friday Bridge Club, Adel Ladies Luncheon Club, Adel and District Horticultural Society a spousta dalších. Skončil jsem u písmene „A“.

Zdá se tedy, že občané Adel nejsou žádní suchaři, vesele se združují a komunikují – a to vše dobrovolně. Zkrátka – jiný kraj, jiný mrav.

Leeds – první dojmy

Ve čtvrtek odpoledne jsem se rozhodl okusit kouzlo velkoměsta a zamířil jsem do centra Leeds. Autobusovou zastávku mám asi 200 metrů od domu a linka č. 1 Adel – centrum jezdí každých 10 minut v podstatě celý den. Zaplatil jsem 2 a čtvrt libry za zpáteční lístek a už jsem se vezl. Bohužel můj vůz nebyl doubledecker, takže jsem na okolí pohlížel poněkud přízemně. Ale i tak to stálo zato. Po chvíli jsme vyjeli z klasické vilkové zástavby a začlo to vypadat jako město – zprvu nižší domy s obchůdky, tu a tam kostelík, krásný velký park a najednou jsem byl tam. Cesta do centra trvala zhruba 20 minut.

Leeds – univerzitní město
Když jsem z ČR odjížděl a říkal, že jedu do Leeds, nejčastější reakce byla: „Leeds? To je průmyslové město, že?“ Dodnes si nejsem jistý. Když se řekne průmyslové město, představím si Ostravu, takže mám laťku nasazenou asi dost vysoko, neboť ostravské průmyslové zóny asi jen tak něco netrumfne (pokud bereme v úvahu města alespoň podobných rozměrů). Každpádně jsem v Leeds viděl zatím jednu továrnu.

Jistý jsem si ovšem tím, že Leeds je univerzitní město. Přímo v centru dlí dvě univerzity a budovy jejich fakult jsou rozšířeny prakticky po celém centru. Chvíli jsem měl dokonce dojem, že ať se vydám kterýmkoliv směrem, vždy dojdu k nějaké univerzitní budově.
Tím pádem je v Leeds také spousta studentů. A studentek, samozřejmě:-)

Leeds – místo k nakupování
Ještě v ČR, když jsem se připravoval na cestu, jsem na některé webové stránce (tuším VisitBritain) četl, že Leeds je nákupní perla severní Anglie. Nekecali. Za svůj život jsem nenavtívil mnoho větších měst, ale byl jsem v Praze – která je v zahraničí chápána jako kulturní a historická perla Evropy a byl jsem v Dublinu – což je pro změnu hlavní město země, která v posledních 30 letech zaznamena úžasný hospodářský boom. Tak jako tak, v nákupech jsou za Leeds daleko pozadu.

V centru Leeds najdete tolik obchodních center, krytých tržišť (na některých z nich jsem si připadal jako na vyhlášeném trhu na Pakle nebo v Sigilu), obchodních pasáží olbřímích rozměrů (ano, ty vládnou) a vůbec nebývalé množství obchůdků. Nepochybuji, že na světě jsou desítky měst, které nabízejí ještě lepší prostředí pro nákupy. Ale já zatím lepší místo k nákupům než Leeds neviděl.

Mrzí mě, že zatím nemůžu poskytnout fotky, ale jakmile budu mít foťák (tedy jakmile budu mít účet a kartu), vše vyfotím a ukážu.

Lidé v Leeds
Asi nemá příliš cenu zdůrazňovat, že v Leeds na ulicích nepotkáte jen Angličany. Potkáte spoustu Indů, asiatů všeho druhu, černochů a kdo ví, jakých národností ještě. Nad čím má smysl se pozastavit, je styl oblékání. U mužů jsem žádné velké excesy nepozoroval, v podstatě chodí odění steně, jako nás. Naopak ženy, hlavně – ale nejn – náctileté, se mnohdy oblékají dosti podivuhodně (nenacházím vhodnější výraz). Momentálně zdá se letí mrkváče nebo kamaše a k nim kozačky. Ovšem k vidění jsou různé síťky, šátky, vytahaná trička… To se nedá popsat. Mnohdy to nemá nic společného ani s dobrým vkusem, ani s tím, co si představuju pod pojmem sexy. Taky jsem kroutil hlavou nad těmi, které chodily po městě relativně polehku – trička, krátké sukně – zatímco já byl vděčný za svůj svetr a koženou bundu.

Na druhou stranu lze potkat spoustu žen, které ví, jak se hezky obléknout, hlavně coby obsluhu v obchodech. Třeba když jsem si kupoval svou novou Oranžovou simkartu.

Ještě jedné věci jsem si povšiml – a nevím, jestli je to britský trend nebo náhoda – viděl jsem spoustu dívčin – matek, tak do pětadvaceti. Jen jestli to nebyly au-pair ;-) I když některé byly očividně s partnerem. Stojí to za zamyšlení, rozhodně z hlediska míry prosperity národa, budování zázemí, kariéry a podobně.

Výlet do Harrogate

V neděli jsem byl na výletě v Harrogate (www.harrogate.com), nevelkém městečku vzdáleném asi 25 kilometrů od Adel, tedy asi 30 až 40 km od centra Leeds.

Zelená šipečka označuje Adel, kde bydlím

Předně pár poznámek ke krajině v Yorkshiru. Z letadla vypadala krajina plochá, ale není tomu tak. Je bohatě zvlněná, s kopečky a údolíčky. Tvarem trochu připomíná podbeskydí nebo možná spíše Oderské vrchy. Kopečky sice nejsou tak vysoké, ale zato jsou prudší. Krajina je rozdělena mnoha remízky, lesíky a shluky keřů na drobná úhledná políčk, která jsou ještě mnohdy oddělena zídkou. Souvislý pás lesa jsem v okolí neviděl.

Při průjezdu krajinou jsem si všiml několika fungujících hospodářských usedlostí a menších statků, tedy něčeho, co se u nás v ČR moc už nevidí (a když, tak ne několik na tak malé vzdálenosti). Na políčcích a lukách je také často k vidění dobytek, převážně ovce a krávy. Zaujalo mne to, protože je jisté, že v dnešních tržních podmínkách a jistě levných cenách dovozové zeleniny a masa nemůže být pro zemědělce jistě lehké přežít. Každopádně zde v UK na zemědělce dbají a notně je dotují.

Harrogate je velice malebné. Centrum stojí na kopečku a pod ním se rozprostírá velice příjemný park. Architektura typicky anglická – domy jsou vesměs kamenné nebo alespoň obložené kamenem. Uličky se spoustou obchůdků, kavárniček a restaurací přímo vybízejí k procházkám. Ani se nedivím, že Harrogate bylo v nedávné anketě vyhlášeno jako čtvrté nejlepší místo k bydlení v Anglii. Na druhou stranu – turistům alespoň na první pohled nepřináší mnoho zajímavého. Dvě tři památky, park… Harrogate jistě stálo za návštěvu, ale myslím, že jednou stačilo.

Lavičky s věnováním

Jsem v Leeds teprve druhý den a už jsem si povšiml jedné anglické zvláštnosti, o které jsem dříve neslyšel.

Když jsem na jaře v Dublinu viděl na nábřeží v Dun Laoghaire lavičku s výhledem na moře a cedulkou „Na památku mé zesnulé milované ženy“ (tedy, nebylo to tam takto doslova, to si bohužel nepamatuji, ale v podstatě jsem to vystihl), byl jsem tím nápadem překvapen i nadšen. Myslím, že památník tohoto typu je báječný – každý, kdo na lavičku sedá, přemýšlí, kdo byl ten člověk, na jehož paměť byla lavička vztyčena nebo jak se asi síctil manžel, který nechal podobný pomník postavit své ženě.

Přišlo mi to zkrátka jako báječná myšlenka a řekl jsem si, že jednoho krásného dne budu chtít, aby mí potomci po mé smrti zrealizovali něco podobného. Představa, že drazí pozůstalí na chvíli usednou na lavičku a budou se kochat mým oblíbeným výhledem se mi líbí daleko více, než představa kladení kytek na hrob.

O to více jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že v Anglii jde o poměrně rozšířenou praktiku, ne-li standardní záležitost. Nejprve jsem si všimnul jedné takto označené lavičky v Harrogate. Potom druhé a v zápětí jsem lavičkám začal věnovat zvýšenou pozornost. Můžete je nalézt v podstatě všude – v parcích, v okolí kostelů a hřbitovů, na ulicích.

Ne všechny lavičky jsou samozřejmě památky na zemřelé – jde také o sponzorské dary nebo památky k různým příležitostem.

Tak až jednou budete usedat v anglickém parku na lavičku, podívejte se, na čí počest tam stojí. 

Pár slov úvodem

Ahoj všichni! Předpokládám sice, že tento blog budou číst spíše lidé, kteří mne znají, ale kdyby se náhodou našla něajká dobrá duše, která neví, kdo jsem a o čem to tady vlastně píši, rozhodl jsem se dotyčnou dobrou duši informovat formou vstupního příspěvku.

Takže pár slov o mne, pro ty, kdo mne neznají
Jmenuji se Jirka, narodil jsem se v Ostravě a tam jsem taky prožil 25 let mého života. Živím se webdesignem, který je zároveň mým velkým koníčkem. Zajímám se o historii, architekturu a náboženství, rád si zafilozofuju, zajdu do divadla, na výstavu nebo do kina. Posezení v čajovně / kavárně nebo na pivu je mi vlastní a když mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, cítím se dobře.
Jsem trochu romantik a trochu létám s hlavou v oblacích, ale snažím se nezapomenout, kde je pevná zem. Mám ideály, ambice a přijímám výzvy, jsem optimista a myslím, že život je naprosto úžasný. Přikládám pár foteček, ať si uděláte obrázek.

O čem je tenhle blog
V polovině roku 2006 jsem se rozhodl poznat cizí kraje, takže jsem se na podzim rozloučil se všemi báječnými lidmi v práci, s přáteli a rodinou a vyrazil do Anglie. Mým cílem je zde nalézt dobrou práci a posbírat co nejvíce zkušeností (jak říká kamarád – zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný). A potom se uvidí, co dál.

Momentálně bydlím poblíže centra severoanglického města Leeds (Yorkshire), v místě, ktré se nazývá Adel – a pracuji jako au-pair.

A protože jsem člověk zvídavý a zajímá mne úplně všechno, rozhodl jsem se, že se o své poznatky budu dělit i s ostatními prostřednictvím tohoto blogu.

V názvu jsem parafrázoval známý „Anne Frank: The Diary of a Young Girl“, ovšem nějaký hlubší filozofický podtext v tom nehledejte. To jméno mne oslovilo svým tvarem a libozvučností.